Naqoyqatsi

Takto. Koyaanisqatsi je jenom jedno, Naqoyqatsi s velkým odstupem druhé, asi tak osmkrát působivější než Powaqqatsi a asi tak osmsetkrát než Baraka. Bohužel, na první zkouknutí jsem naprosto přízemně nerozchodil deformaci poměru stran u archivních materiálů, tj. u většiny stopáže. Někde v půlce jsem musel slibný meditační ponor přerušit a jít si vygooglit, jestli to takhle básník fakt myslel (prý ano), čímž kouzlo pro zbytek projekce notně opadlo. Takto informován zkusím někdy zopáknout, pohrávám si i s myšlenkou pustit si to navzdory autorským záměrům sražené zpátky do 4:3, abych se zbavil šíleného pocitu, že koukám někde v hospodě na film pro pamětníky roztažený na celou plazmu. Už jenom kvůli Glassově muzice mi to za to stojí. (O technofobním obsahu, proč si myslím, že je s ním Reggio vedle jak ta jedle, ale stejně mi to nebrání si film užívat, třeba zase někdy jindy.) Zatím ***1/2. (26.11.2021)

Závěr trilogie se zřejmě Godfrey Reggio s Philipem Glassem rozhodli udělat ve velkolepém duchu. Jako zásadní problém však vidím, že klipový ohňostroj přestane člověk po půlhodině vnímat, popř. usne. Jindy fungující Glassův hudební doprovod nenechá odpočinout a nevyhnutelně zahltí. Člověk nemá čas na vydechnutí a vstřebání závažných motivů. Záměr zobrazení postmoderního světa zcela postmoderní formou na mě moc nefungoval a jako celkový dojem se pak u mě dostavilo zklamání. Hodnotím slabými třemi poté, když jsem s úlevou a téměř třeštící hlavou vypnul přehrávač. (28.10.2011)

Vleklým problémem podobných ambiciozních projektů je neuchopitelnost už v základní rovině. Godfrey Reggio nemá lehké spaní a nechává to proudit skrz obrazy zásadních momentů naší civilizace. Problém je nasnadě. Ty obrazy známe a bez správného zařazení jsou myšlenkově bezobsažné. Bez spojitosti je to pouze silná výpověď o hříchu a temperamentu lidstva, která se ale nesnaží položit otázku "Proč?". Hraní si s myšlenkou konzumu a následné kulturní a společenské pokleslosti je hezká metafora, ovšem opět nic nového. Film má narozdíl od výtvarného umění tu přidanou hodnotu ukotvenou v jisté subjektivnosti toho, co zdánlivě vidíme. A pro mě byli Reggio i Philip Glass jen pozorovatelé bez vlastní subjektivity. Beru to ovšem s vědomím, že jsem možná obsah sdělení Naqoyqatsi nesprávně pochopil. (30.06.2009)

Nemůžu si pomoct, ale tenhle film my nejzajímavější přišel tím, co bylo zobrazováno, respektive v jaké koláži a jaké k tomu byly použity nástroje (filtrování, prolínání, které je v závěru u uměleckých děl skutečně úchvatné), ale jinak pro mě film nemá moc vypovídací schopnost. Člověk o něm může přemýšlet, ale takhle se dá přemýšlet o čemkoli, protože všechno může jitřit něčí fantazii. (07.11.2016)

Reggiova téma nemohla byť v roku 2002 aktuálnejšia, najmä, keď si spätne uvedomíme niektoré zábery (zámery?). Ale mne to celé pripadá len ako taký premakanejší 'svet v obrazoch', ktorý (nebyť krásnej vizuálnej a hudobnej stránky niektorých scén) mohol vzniknúť ako bežný produkt. Takže po takmer pätnástich rokoch som čakal čosi viac. Nie len 70%. (29.12.2007)