poster

K oblakům vzhlížíme

  • anglický

    Into the Clouds We Gaze

    (festivalový název)
  • Česko

    Czechtuning: K oblakům vzhlížíme

    (festivalový název)

Dokumentární

Česko, 2014, 66 min

Režie:

Martin Dušek
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Vančura
    ****

    Podobně jako jsem měl nedávno u dokumentu Amerika pocit, že není ani tak o trampingu, jako o jeho samotném autorovi, zde jsem se až téměř neubránil zklamání z toho, že to není ani tak dokument o tuningu, jako o jednom intelektuálně nekomplikovaném klukovi ze severních Čech (a je samozřejmě opodstatněné se ptát, zda je nosné točit film o někom, kdo se neliší od tisíců jemu podobných lidí z jeho regionu). V tomto smyslu mi tento film tak trochu připomněl časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové o podobných lůzrech, byť tento se odehrává na mnohem kratší časové ploše. Nakonec jsem ale tento film shledal zcela fascinující a strašně mě bavilo na něj koukat (dílem i proto, že se sám strašně zajímám o auta). A nikdy mě nepřestane udivovat, co vede určitý typ lidí k tomu, že do svého života pustí kameru, jejímž prostřednictvím se přede všemi dokonale znemožní, protože pro mě je něco takového prostě nemyslitelné (říkám si to u všech pořadů typu Prostřeno, Výměna manželek, apod., a říkal jsem si to i zde - co proboha toho kluka přesvědčilo, aby nechal filmaře takto voyeursky nahlédnout do svého života? To skutečně tak postrádá elementární stopy sebereflexe a soudnosti, nebo mu prostě jenom za to něco dali na benzín? Vždyť každého, kdo tenhle film uvidí, musí přece úplně praštit do očí, jak ten kluk marní svůj život, a že takhle se přece žít nedá! Proč to nevidí on sám? Proč lidi jako on lezou do televize, aby se jim všichni ostatní jen smáli? Zmínil jsem, že na mě dokument působil neobyčejně voyeursky - je to kvůli jeho formě: ve filmu zcela chybí jakýkoli autorský komentář v podobě voiceoveru a všichni protagonisté působí dojmem, jako by přítomnost kamery a štábu vůbec neregistrovali, ačkoli jsou často zachyceni ve velmi soukromých okamžicích (jediný moment, kdy hlavní postava dá nějak najevo, že registruje přítomnost kamery, nastane v jedné scéně, kdy předjede auto, v němž sedí kameraman). Musím říct, že mě tenhle typ českých dokumentů hodně baví, a že mě vždy přiměje ke spoustě přemýšlení o současném světě - konkrétně v tomto filmu je velkých témat spousta, a inteligentní člověk si v tom najde hodně látky k reflexi (která paradoxně tak chybí hlavní postavě - pod svícnem bývá největší tma). Výborný dokument, který budu z hlavy dostávat hodně dlouho. I když určité výhrady bych si k fimu našel - přes všechnu tu zdánlivou nezaujatost dokumentu považuji za téměř jisté, že se Dušek svému hrdinovi vysmívá (už jenom samotný titul filmu, odkazující na 2 scény, v nichž postavy sledují ubohoučký ohňostroj na tuningovém srazu, je výsměchem přímo prostoupený - a sice tím archaizujícím přehozením slovesa za předmět, což vyvolává zesměšňující dojem, ne nepodobný veršům Jana Nerudy o žabách pozorujících noční oblohu, kdy nás rozesmívá kontrast mezi vznešeností formy a banálností cituace - na tomtéž je postaveno i Vančurovo Rozmarné léto) - nějak ve smyslu vzdělaného a dobře situovaného Pražáka, který posměšně ukazuje na lidi, co mají hluboko do kapsy a žijí v bezútěšném světě paneláků, mizerně placené práce a nulových perspektiv, komentujíc je slovy "Jen se podívejte na ty prosťáčky, jak málo jim stačí ke štěstí! Vietnamské gelovky, pašovaná cíga, rozpadlý Escort, pár rachejtlí na nebi - jak uboze jejich radosti kontrastují s těmi mými! To podle mě není úplně fér). P.S. Po dnešku si na lidi s účkem na espézetce dávám ještě většího majzla.(31.10.2015)

  • Flakotaso
    ****

    Tentokrát překvapivě nepříliš rýpavý a potměšilý Dušek, což mě od největší české dokumentaristické studny nekorektního humoru docela překvapilo. Je to spíše sociální dokument vysokých estetických a formálních kvalit, který ale zachycuje realitu určitého prostředí, typu lidí a životních etap velice pozorně a věrohodně, bez zbytečné snahy o šok a senzaci.(13.9.2015)

  • CheGuevara
    ***

    Martin Dušek se sice ukryl za kameru a zvolil metodu čistě observační, ale stejně zůstal tím stejným Duškem, který se prohání po masových hrobech, humoruje o hitlerjugend a vysmívá se všemu, co není podle jeho gusta. Ano, má to téma jako hrom, je to třeskutě vtipný a má to rámy jak páni. Ale co naplat, když je to celé spíš na úkor samotného Rádi. Pojďme se zasmát sociálně slabému klukovi a jeho vytuněnému světu. Zatímco Bláhovec se ve své Show aspoń snažil o nějakou empatii, tak Dušek se o ni neotřel ani z rychlíku. Ono totiž dělat si legraci ňoumovitého Rádi je tak lákavé a snadné. Ale co takhle zesměšnit Martu Kubišovou? Nebo Olgu Havlovou? Do slabých se kope nejlépe, což?(28.10.2014)

  • ORIN
    ****

    Jako by snad statická kamera o postavách dokumentu a přeneseně o celé generaci něco naznačovala. Ráďa je looser, který miluje svoje auto, ale nemiluje nic jiného. Nemá stálou práci, ale aby se neřeklo, snaží se hledat novou, občas vymění přítelkyni, všude jezdí autem a nechybí na jediném tuningovém srazu. Prohraje v soutěži, podívá se na ohňostroj a jede ve svém epesním, podsvíceném Fordu domů. A tento vzorec se opakuje, nejspíše už několik let. A tak se jednou Ráďa může probudit, bude mu padesát, bude nasranej sedět na nesplacené pohovce v pronajatém bytě zrovna v momentě, kdy ho opouští družka s nechtěným potomkem a na dveře mu klepe exekutor chystající se mu zabavit starého, ale stále dobře vypadajícího Forda. A v ten moment si to Ráďa možná uvědomí, možná taky ne. Realita Ústeckého kraje zachycena na jedničku.(6.8.2015)

  • Matty
    ****

    Zacyklený život na čtyřech kolech. Stejně jako tvůrcům dokumentů Lovu zdar! a Danielův svět stačila i Duškovi z větší části nehybná kamera a trpělivost při čekání na momenty, které vystihnou gró zkoumané problematiky. Za hlavní klad K oblakům vzhlížíme považuji schopnost filmu vykročit za portrét jednotlivce a skrze kontext, v němž Ráďa žije, postihnout nejzávažnější problémy dnešního Česka - extremistické nálady, nezaměstnanost, infantilitu společnosti. Jak postupně vychází najevo, auto je tím jediným, co protagonistovi dokumentu propůjčuje – jakkoli pochybný – status dospělého člověka, a paradoxně zároveň tím, co z něj dělá nevyzrálého hračičku a brání mu ve skutečném rozletu. Částečně kvůli své fanatické oddanosti tuningu si nedokáže udržet ani práci, ani přítelkyni. Opakování týchž chyb reflektuje cyklická dramaturgie filmu, která svou záměrnou monotónností (přenesenou techno hudbou a dialogy stáčejícími se zas a znovu k tématu motorových vozidel i do zvukové stopy) působivě vystihuje vyprázdněnost Ráďovy existence. Dvakrát vidíme velmi podobně vystavěnou návštěvu tuningového srazu, pokaždé s jinou přítelkyní, ale vždy se stejně neuspokojivým výsledkem a stejně falešně chlácholivým vzhlédnutím k nebesům (k nimž kamera jindy vzhlíží i nezávisle na sociálních hercích). K pocitu existenční otupělosti přispívá zaměnitelnost „zatuhlých“ záběrových kompozic, v nichž často vidíme z většího odstupu izolovaně stojící/sedící figuru, zatímco prázdný okolní prostor vyplňuje trapné a zároveň smutné ticho. Kdykoli to je možné, nechybí v záběru ústřední referenční bod – automobil. I kdyby měl být jenom plastový nebo jezdit na elektřinu (autodrom). Samozřejmě se můžeme jenom škodolibě bavit Ráďovým looserstvím a jeho tragikomickým nedostatkem sebereflexe, byla by ale škoda ignorovat všechny ostatní roviny, které film nabízí. 80%(5.11.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace