Kmeny

Co jste čekali? Faktografický vyčet typu rok, kdy Plexis vydal tu a tu desku, v jakém sklepení zkoušeli HNF, nebo kam chodili kalit SPS? Záznamy z koncertů, zkoušek? "Filozofování" o tom, co a kdo punk je a co a kdo jím už není? Toho všeho jsou na youtube a jinde mraky.... Nevím, zda to byl umělecký záměr či pouze kouzlo nechtěného, ale díl v podstatě bez nějakého velkého bádání vystihnul současný stav tuzemského punku. Doba zběsilých a nekompromisních demáčů s prasáckým zvukem, lezení do kolektorů a kanálů, nošení krys na rameni a koženejch bund po dědkovi, co se válely roky na půdě, je pryč. Sígrovsko rebelský opar, kterým to bylo zahaleno, se rozptýlil. Namísto toho se zjevily drahé a značkové hadry, drahé barevné kérky, limitované edice LP a bonusová DVD, soutěžení v tom, kdo má větší sbírku vinylů, lepší piercing a lístek na Mighty Sounds, kde se rozdávají autogramy. Druhdy elektrizující a žíravý obsah se vylil, vyprchal....zůstal jen barevný, předimenzovaný, kýčovitý prázdný obal... (30.09.2016)

Zdatná konkurence profesorům z eposu Svatba Jiřího Káry. Dávám jednu hvězdu, a to za zdařilou ukázku kvintesence českého, alkoholicko- sádelního a prdelně zpoceného dementního buranství, vedle kterého by možná zbledla i pověstná americká "bílá chátra" (white trash). Na druhou stranu ale musím přiznat, že nacucaný padesátník s panděrem mi na fotbale vadí mnohem míň než namakaný mlaďoch s vykérovanými esesáckými motivy... (03.10.2016)

Ve čtrnácti mě fascinovali, ale bál jsem se jich, navíc se mně po odeznění orlíkovsko-plexis-sesterské éry znechutili tím, jak postupně totálně zhnědli. V osmnácti jsem našel konečně těch pár, co rasisty nebyli a připojil se k nim. Uplynuly tři roky, než jsem si uvědomil, že je to i přes chvályhodnou absenci rasismu většinou jen donekonečna opakované klišé a mlácení prázdné slámy o jakémsi (často jen iluzorním) tvrďáckém postoji, který je založen na pohrdání "měkkými lidmi" z "normální" společnosti. Mantra o hrdosti (ale na co vůbec?), silácké kecy typu ACAB (dokud jim nevykradou byt nebo nezdemolujou auto), tisíckrát obehrané plky o dělnické třídě (když skoro každý z nich maká ve službách nebo podniká) a opěvování tzv. "života na hraně" (spočívajícího v reálu v tom, zda si koupit tričko Fred Perry nebo raději košili Ben Sherman, případně zda oi muziku na CD či na vinylu). Hrození pěstičkami, kérky s pubertálními náměty, tříakordové úderné častušky, móda, pivo, fotbal, úsměvná rádoby rebelská hesla, vše pečlivě opěstovávané v pohodlném skleníku maloměstského života. Nic víc, nic míň. Stay rude, stay rebel... (22.10.2019)

Kdysi mě tento postoj zaujal natolik, že jsem se linii SE sám snažil několik měsíců držet, leč euforie z úspěšné maturity (láhev vodky) a vůně opečeného buřta (při práci na poli) ji razantně přerušily a od té doby se ji už nepodařilo obnovit. V letech 94-95 zažíval SE v českých luzích a hájích veliký boom, týden co týden narvaný klub 007 při koncertech českých (No Reason, Surface apod.), slovenských (Junk) a zahraničních kapel (Battery, Unbroken, Earth Crisis a další), pravidelné velké koncerty v Roxy (Up Front, Refused). Vzhledem k tomu, že scéna SE nebyla na rozdíl od jiných subkultur v ČR nikdy v médiích blíže popsána, stálo by za to v díle alespoň v základech nastínit její začátky, protagonisty, vývoj a především jednotlivé její odnože, neboť není SE jako SE. Pokud si dobře pamatuji, k SE se například hlásily -dle ortodoxních SE příznivců "lopaťácké" - kapely jako Warzone nebo Rejuvenate (bez akcentu na vegetariánství a spíš proti drogám), krišnovci (Shelter, 108, Kashmir) i fanatičtí vegani a ochránci zvířat (Earth Crisis). Určitým nešvarem scény -alespoň tedy dle mého subjektivního pocitu - byla snaha o svého druhu elitářství a vystupování ze samozvaně nadřazených morálních pozic vůči lidem, kteří po cestě SE nekráčeli... (03.10.2016)

V podstatě stejné vyznění jako u dílu Punk. Opět se zde bez nějakého pitvání nabízí současný obraz jedné, kdysi neskutečně energické a dynamické scény. Jak už to kdosi napsal níže, ke konci osmdesátek byl metal ventilem všeho toho zmaru, který tehdy mladým dospívajícím nenabízel nic jiného než 2 příšerné televizní programy, Míšu Davida, tesilky a dřevěný skateboard Esarol. Mít bundu s nášivkou přes záda, placky a pyramidy, to byl neuvěřitelnej úlet a je pochopitelné, že to bylo zanedlouho skoro masovou módou. To příjemné mravenčení, když si člověk domů donesl kazetu s padesátou kopií padesáté kopie nahrávek skupin s šokézními názvy - Bulldozer, Exumer nebo Destruction a čekal, co za šílenost z toho v molitanových sluchátkách vyleze. Ta radost z toho, že se podařilo sehnat jeden jediný výtisk časopisu Metal Hammer...čekání na Triangel s Kladivem na čarodějnice, na Větrník a Gung-Ho v rádiu...ta zkušenost je prostě nepřenosná... Thrash metal 2015 kondenzovaný do portrétu dvou kapel je už naprosto "far-cry" story. Drive a zběsilý puls jsou ty tam, čiší z toho melancholie, útlum, vyšumělost. Debustrol, to je stárnoucí pes, co se marně snaží dohonit svůj chvost. Dávno už nevyvolává les hrozících ukazováčků, pecky typu Údolí Hádu nebo Protest znějí poněkud unaveně, klasická výzva k flatulenci je jen trapným reliktem. Ti kluci z kapely Exorcizphobia sice hrát umí, nicméně se prostě nemůžu ubránit pocitu, že už to není jaksi ono. Že je to vše jen jako na oko, na efekt, neautentické...a nezachrání to ani ty stylové retro džísky se spoustou nášivek..Ono se stačí třeba jen podívat na fotografie dnešních a tehdejších kapel. Nemůžu si pomoct, ti týpci v 80. letech prostě vypadali mnohem víc grázlovsky, nespoutaně a provokativně, a přitom mnohým z nich k tomu stačilo mít jen ožvejkané triko bez rukávů, orvané džíny a ochozené adidasky...Dvakrát do téže řeky se prostě vstoupit nedá a tenhle snímek to, myslím, docela dobře ukazuje... (30.09.2016)