Muž, který poznal nekonečno

Stanislaw Lem kdysi napsal, že věda postupuje vpřed po malých krůčcích, staví na minulých úspěších a neustále rozvíjí znalosti, aby někdy v budoucnu dospěla k nekonečnu a poznání všeho. Filosofie je naopak snaha dosáhnout onoho nekonečna jedním obrovským skokem pomocí dokonalého uvědomění. A náboženství je názor, že Bůh nám něco z největší pravdy sdělil a jen skrz něj můžeme poznat i zbytek. Srinivasa Ramanujan byl brilantní matematik, který pracoval jako filosof a rovnice pro něj neměly smysl, pokud nebyly vyjádřeny skrze Boha. Jeho obrovský génius mu servíroval rovnici za rovnicí, ale i když intuitivně věděl že má pravdu a jeho jeho výpočty opravdu byly, až na malé výjimky správné, dokázat to, alespoň zatím nemohl. Námět je jako stvořený pro strhující psychologické drama. Matt Brown si vyhrnul rukávy, chopil se nejvhodnějšího scénáře co podle svého nejlepšího vědomí mohl sehnat - toho svého a o deset miliónů dolarů a rok později, se vytasil se stěží průměrným memoárem s minimem emocí a téměř žádným zapamatovatelným momentem. Ale když už nic, tak alespoň ukázal, že The Imitation Game není vůbec špatný film. (15.08.2016)

Odkaz legendárního matematika Ramanujana ve filmu bojuje především s americkou produkcí, která ho úspěšně zredukovala do formy bázlivého citově vyděračského podsvinčete, které má od Boha psychotické vize o číslech a nechápe unit testing. Dev Patelův ksicht je sice schopen zahrát přes dvě stě různých druhů frustrace, nicméně plytký scénář a strojová kostra filmu dávají dohromady spíše odbytou romanci, než úctyhodnou vzpomínku na alfa samce matematiky. Doslova strojová melanž Beatiful Mind / Theory of Everything, bez zajímavých částí. (15.08.2016)

,,VÝSLEDKY HARDYHO A RAMANUJANOVI PĚTILETÉ SPOLUPRÁCE INŠPIROVALI A OVLIVNILI GENERACE MATEMATIKŮ...“ /// Kterak se vopálenej kluk vodjel do Anglie nakazit tuberou a přitom stihl zanechat nesmazatelnou matematickou stopu v heuristických aspektech teorie čísel nebo sumačních formulích pro matematické konstanty jako π. Životopis, kterej mě teda nenadchnul. Neslanej, nemastnej (v podstatě v něm SKORO nikdo neumře…), prostě matematickej. Furt tady dokazujou něco, vo čem nemám ani šajnu a to způsobem, kterej snad není vhodnej ani pro Indy. A jelikož těm věcem nerozumí nikdo, je z toho taková óda na (hnědo bílý) přátelství. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „The Man Who Knew Infinity : A Life of the Genius Ramanujan“, kterou v roce 1991 napsal Robert Kanigel, neznám. 2.) Pár mejch knížek se válí ve Wrenově knihovně. 3.) Thx za titule „soundtrackz“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (22.10.2016)

Trošku jsem se bál, aby Brown moc netlačil na antirasistickou pilu, ale bylo to zbytečné. Jistě, předsudky tu jsou, ale tím primárním motivem je neschopnost a neochota pomazaných hlav přijmout intuitivní matematiku, která není podepřená důkazy. To, že je hlavní hrdina Ind, jejich odpor jen posiluje, ale nevyvolává. Co se řešení jednotlivých matematických úloh týče, tak to šlo mimo mě a i když jsem si některé odborné termíny vygůgloval, nebyl jsem z nich moudrý. Ale i tak byl film, podobně jako Ramanujanův skutečný příběh, poutavý a hlavně excelentně zahraný. Jeremy Irons je jistota, Toby Jones je z mého pohledu největší herec malých rolí a na milost jsem vzal i Patela, který mi ve svých předchozích rolích spíš lezl na nervy. 75% (27.03.2018)

Postava Srinivasy Ramanujana je pro ty, které zajímá matematika, dobře známá. Tento fenomén svými schopnostmi tak předčil standardní chápání běžného člověka, že není možno jeho přínos, resp. ztrátu vyjádřit slovy. Dělit nebo násobit x-ciferná čísla a vyčíslovat je přesně a promptně je pro někoho stejně snadné jako kopnout do míče. To byl jen hloupý (čti pro diváka představitelný) příklad toho, aby si mohl alespoň okrajové představit neskutečnou výpočetní kapacitu a představivost, která odhalila nejedno tajemství přírody, protože řečí přírody/vesmiru je matematika. A Ramanujan tímto jazykem mluvil tak dobře, že vymyslel mnoho nových slov, ba vět. Minimálně stejnou ztrátu lidstvo utrpělo, díky podobnému osudu, v matematicích jako byl Bernhard Riemann, Niels Henrik Abel či Évarist Galois, kteří odešli podobně brzy, ale i přesto se nesmazatelně zapsali do historie.. (07.02.2017)