poster

Čokoláda

  • Velká Británie

    Chocolat

  • Slovensko

    Čokoláda

Drama / Romantický

Velká Británie / USA, 2000, 121 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Radek99
    ****

    Od Lasse Hallströma se mi líbí skoro všechny jeho filmy víc než právě tenhle, ale i přesto Čokoláda ční nad obvyklý průměr romantických melodramat. Surovina uvedená v názvu jako symbol odlišnosti, revolty, boje proti konzervativnímu, úzkoprsému maloměšťáctví, symbol emancipace a myšlenkové svobody? Hmmm, dobré... A velká filmová metafora toho, jak těžké je odříkání, ale že i zhřešit (občas) není zas smrtelný hřích...(27.4.2007)

  • Xmilden
    ****

    Velmi hezky provedený film Lasseho Hallströma, který se celý line v takovém tom příjemném duchu. Potěší rolička Johnnyho Deppa. Prakticky všechny postavy zde mají své pevné místo. Přestože jsem najisto věděl, že film skončí jak jinak než dobře, tak můj zážitek z filmu tím nikterak neutrpěl. Film do nepohody. 90%.(22.9.2008)

  • kleopatra
    *****

    Čokoláda nebo cokoli, co může způsobit potěšení, je v městečku, kam přichází Vianne, tabu jako všechno, co nesouvisí s modlením a odříkáním. Přitom by všichni tak rádi ochutnali. Vianne obrací svým přístupem k životu městečko naruby, ovšem vliv faráře je silný, takže k ní za čokoládou a nejen za ní chodí jen lidé, kteří jsou tak jako tak považováni za vyvrhele a nemají co ztratit. Právě ti jediní skutečně žijí. Skvěle obsazený, odehraný a zrežírovaný film, který osladí život i těm, kdo nejsou na sladký.(13.8.2004)

  • Superpero
    ****

    Johnny Depp sice moc cikánsky nevypadá ale furt lépe než Brad Pitt (který si střihl cikána v Podfucku).(30.1.2005)

  • sportovec
    *****

    Pozoruhodná óda na čokoládu je holdem skutečně svobodnému lidství. Přesně a citlivě položená doba i místo děje (francouzský venkov té doby byl stále tvrzí výrazně katolického konzervatismu v podstatě starého feudálního režimu) přesně postihuje počátek prudkého hodnotového zlomu evropské společnosti, který se mohl udát kdekoliv - v Normandii právě tak jako v Province, v Kalábrii stejně jako v Aragonu, v Edinburghu srovnatelně jako v zapadlé kyperské nebo řecké vsi. Anonymní městečko, které se vědomě nevymanilo ze středověkého krunýře svých hradeb, místo, kde se téměř zastavil čas, reprezentuje jen jedno z posuzovaných pojetí života. Tím druhým je polyteistickou, zčásti ještě totemistickou mytologií podmalované putování dvou poutnic, matky a dcery, jejíž vzpomínka je hlavní dějovou linií neobvyklého příběhu. Konfrontace, která nemá vítěze, protože silnější je vždy ne ten, který ve jménu pýchy bere a odnímá, ale ten, kdo nerezignuje na pokoru a umí přijímat. Protože brát není dávat. Zhruba tak lze vystihnout zdánlivě průzračné mravní poselství tohoto mimořádného filmu. Severák, vítr drsné Skandinávie, vábí k těkání z místa na místa vždy a každého, a hopsavý klokánek dětské fantazie Pantoflíček, ho musí, chtě nechtě, následovat. Po velkém zlomu, po návratu k sobě samému, po odplynutí drsnosti, která skrývá až chlapeckou plachost navenek nesmlouvavě nesmiřitelného aristokratického starosty maloměsta se vlastně nic nemění. Jen lidé jsou tu na sebe milejší a zdvořilejší, pozorněji sledují své úspěchy i nezdary. Stařenská Madona drsného pábení v jedinečném podání Judi Denchové právě tak jako virtuózní magie něžné krásky Juliette Binochové nebo pokorný návrat k smysluplnému, vnitřně bohatému a tvořivému životu trampského tuláka a předchůdce beatniků i hippies v jedné osobě v podání Johny Deppa vedle dalších skvělých výkonů propůjčují tomuto poselství zvláštní neokázalou naléhavost. Naléhavost, která prostotou pravdy i střídmostí formy, v níž ji podává, je zváště působivou. Krajinná dvojkamera Rogera Bratta a Jeremy Brabena uchvacuje jak zasazováním města do jeho krajinného rámce, tak důsledným a důkladným mapováním a vychutnáváním zdánlivě všedních míst jeho ulic a zákoutí (zejména to platí o soše Reynaudova předka před kostelem a radnicí na plácku, který plní funkci centrálního náměstíčka). Vnějšková všednost mnohdy nezasvěceným jakoby nenabízela nic jiného než urousanou, vlastně opotřebovanou všednost; teprve bližší pohled naznačuje, že osobitost a výraznost nejsou zvláštním, ale všeobecným lidským kulturním statkem, který je dostupný pro každého z nás. Oslňující skandinávská obdoba českého čapkovského či fričovského všedního dne na rozhraní věků zůstává trvalým poselstvím-vzpomínkou, která do nás vstupuje spolu s rychle odeznívajícími posledními záběry filmu.(9.11.2008)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace