Paterson

Každodenní život člověka, který má zalíbení v poezii a prožívá pravidelný rutinní den co den. Vstane, jde do práce, naslouchá lidem kolem sebe, večerní venčení končící mezi štamgasty. Paterson je vlastně obyčejný autobusák, o kterém se během filmu nic nedozvíme krom toho, že je neskutečný pod pantoflák s velkou trpělivostí. Během filmu jsem si říkal, že jde o nejméně zajímavou postavu, která postupně začne nudit a mnohem více mě bavili lidé, které potkával během týdne, včetně naprosto dokonalého psa. Postavy během filmu neprojevují moc emocí a zda samotný Paterson ty své vkládal do veršů, toď otázka.Film není nudný, ale děj je prakticky od začátku do konce stejný, bez jakéhokoli zvratu a závěrečná pointa mi byla buď skryta a nebo žádná není......6/10 (17.01.2017)

Filmová poezie obyčejného života je Jarmuschovým nenápadným mistrovským dílem. Od scénáře plného živých dialogů i básnických metafor přes hudbu pod hlavičkou částečně vlastní kapely SQÜRL a nápadité výtvarné a kostýmní hrátky s černou a bílou na postavě Patersonovy přítelkyně až po suverénní herecký výkon Adama Drivera. A jelikož je tento film stejně o americkém městě i jeho jednom obyvateli, dává smysl, že se jmenují stejně. (03.02.2017)

Na této kapitole z dějin volného verše mě zasáhl jen způsob, jakým Jarmusch vykreslil titulní město. Snad totiž právě ono je hlavním hrdinou, tím, o co ve filmu jde, a básnící řidič autobusu je jen takovým integrujícím prvkem, osou, či spíše: osičkou. Ten svět je totiž znázorněn očima jinak pohlížejícíma a vyhlížejícíma, než jak hledí a vypadají ty jeho. Takový zrak září z tváře jasné, zato autobusákova téměř neměnná maska vše zahlíží, což se zdají vyjadřovat i ony sekvence, v nichž se tzv. „básní“, tj. po snímaném světě plyne to nešťastně univerzální americké písmo. Místo řidiče ale skutečně básní kameraman. Právě nádherně snímané město mi báseň připomnělo nejvíce. Elmes osvědčil své malířské nadání již ve Zlomených květinách. Zde se jeho malba opět maximálně přizpůsobila Jarmuschovu vyprávění. Zvláště artificiálně působí všechny ty záběry, kde ulice a zákoutí města prostiňují nějaké nápisy. Typografie lidských cest a životů. (25.08.2019)

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)

Příjemné rozjímání o věcech, které už jsme všichni viděli někde jinde. Chodit po světě s větším elánem a skládat básně na všechno, co se nám mihne před nosem, nás Paterson nedonutí, ale vnímat každý den jako jedinečný a hodný přátelské návštěvy restauračního zařízení, v tom nás Jarmusch utvrzuje každou roztomilou replikou a svéráznou lidskou postavou. Paterson není odpověď, je to doporučený návod, jak číst život.... a vůbec ne špatný. (05.03.2017)