Stud

Co soudruh Kvasil zprasil, to soudruh Pánek hasil... Nu ano, >soudruh pán< Pánek - jak symbolické jméno pro všemocného tajemníka, aparátčíka Strany, majícího ve své době >oprávněný< pocit, že vše je v jeho rukou, byť ty ruce jsou notně upocené a ve skutečnosti mu z nich leccos uniká... Samej "poctivej soudruh" - až na ten jeden jediný (!) zle vykvašený nepodarek, že... :-/ . . . Já vím, trošku to všechno zase zlehčuju - ale jen proto, že tenhle film nelze pro jeho jistou dobově ideologickou přepjatost brát po více jak čtyřiceti letech nekriticky a zcela vážně! Ale nutno uznat, že film je to poctivý, zvláště v kontextu doby, kdy byl natočen a vlastně - nebýt toho všudypřítomného soudruhování, nebýt té idiotské doby a toho kamuflovaného marasmu - mohlo to být z čistě uměleckého hlediska dosti dobré společensko-kritické existenciální drama. Dovedu si představit, že by Helge natočil film tohoto žánru a na obdodné téma ve svobodné společnosti, třeba v Itálii nebo Francii. Možná by to nakonec bylo nadčasové dílo, srovnatelné se špičkou tehdejší evropské tvorby... . . . L. Helge nebyl nikterak avantgardní >novovlnář< a tak i v domácích podmínkách zkrátka natočil formálně ryzí psychologické drama, příběh muže, jemuž jeho zdánlivá totalitní moc totálně přeroste přes hlavu - a i když si režisér samozřejmě nemohl dovolit nějaká velká kritická extempore, z díla je cítit poctivý a odvážný přístup a upřímnost a přes autorskou licenci vnímání doby i snaha o maximálně možné realistické vykreslení tehdejší politické a společenské atmosféry a života malého města vůbec... . . . A tak i díky výborným a víceméně civilním a uměřeným hereckým výkonům protagonistů je nakonec tenhle film svou formou (s potřebným poučeným nadhledem ve vztahu k obsahu) i po letech docela přínosným uměleckým dokumentem doby. Nakonec - jak známo - to pak i Ladislavu Helgemu páni soudruzi normalizátoři beze studu spočítali... Od té doby už žádný film nenatočil. - - - P.S. Velmi poučné pak bylo i sledovat monolog páně režiséra v jeho medailonu před filmem. Tolik umělecké pokory a lidské skromnosti... (!) ...No, ty dnešní celebřitní protekční hvězdičky, plichtící jednu banalitu za druhou by si ta slova měly pouštět před každým >šolichem< , který s plytkostí a nestydatou drzostí sobě vlastní občas vyplodí... :-( - - - - - (Poprvé viděno kdysi pradávno ještě za >oněch< dob v brněnském FK (?), repete pak v rámci cyklu "Zlatá šedesátá" 21.2.2009 na ČT2, komentář zde jako šestý - 22.2.2009) (22.02.2009)

Realistický film o situaci ve společnosti v 60. letech minulého století. V době, kterou každý opěvoval, jako dobu osvícenou. Jenže pravda byla jiná. Všude přítomná lež a pokrytectví, komunisté si stále hráli na jiskřivé budování socialismu, zatímco lidé už dávno věděli své. Že socialismus není žádné blaho, i když má každý doma anténu, motorku a koupelnu, že to není všechno, co člověk potřebuje pro pocit štěstí. Tento film je vlastně o jednom komunistickém předsedovi, který se stále brání pravdě, byť všichni kolem se mu mermo mocí snaží otevřít oči. Marně. (09.06.2020)

Stud na první pohled vyniká poutavým námětem, nicméně samotný příběh je paradoxně největším nepřítelem pro celkové vyznění filmu. Mně se to zdálo šíleně zdlouhavé, nikam nesměřující a prázdné. Výkony herců mě rovněž nijak neuchvátily a dost často jsem bloumal nad nevyzpytatelně se měnícím chováním postav. Film, který se až příliš nebezpečně táhne. (11.07.2013)

Film srovnatelný s Obžalovaným. Skvělé dialogy, neherci působí velice přirozeně. Kladem je, že nejde o nějakou agitku, ale vhled do lidských duší. Tajemník Pánek není jen nějaký soudruh, vnímáme ho především jako člověka, kamaráda, tátu se všemi jeho chybami a slabostmi. Zároveň se odkrývají i slabé stránky ve vedení strany. Slabinou je, že nenechali slovenské herce mluvit v mateřštině. Stud považji spolu s filmem První den mého syna za vrchol Helgeho tvorby. (24.06.2014)

“Směrnice jsou jedna věc a člověk druhá. Arnošt Pánek (Julius Pántik), předseda JZD, se vyjadřuje pomocí antitezí. Dřív než domyslí dopad vyřčeného (Já se snad vrátím k řemeslu.), tak nápad popírá. Pánek řeší problémy na úřadě, ale i doma, kde se proti „JEHO okresu“ bouří dcera. Kritika mocných je naservírována přímo. Po opakujících se scénách, které záměrně navozují stereotyp jednání, závěrečné hromobití a následný slunečný den zesilují rozervanost „hrdiny “. Ten nejdřív křičí na celé město, ovšem v závěru si opět v poklidu vykračuje. Zajímavý je i vztah šoféra (Štěpán Zemánek), který jakožto správný pikolík nezapomene podat klobouk… Soudruh Pánek má prostě „máslo na hlavě“. V závěru zní recitace básně „Vedro“ Roberta Rožděstvenského v podání Luďka Munzara. (24.02.2009)