Manhattan

Jedinečný atmosferický formální new yorkský kousek, kde se Woody Allen nechal vést sílou vlastního scénáře a v poeticky stylizovaném černobílém filmu s psychologicky vztahovou zápletkou 4 až 6 lidí zahrál v roli Isaaca svou nejprocítěnější postavu, s postupně se odkrývající sebestřednou povahovou slabinou. Širokoúhlý rozměr filmu funguje k zachycení panoramatických dominant milovaného Woodyho města a Manhattanu, kde zní neuhasínající hudba George Gerschwina a jeden den střídá další noc, podobně jako jsou střídány večírky a jiná místa setkávání ústředních postav, zde působících. Zpracování prvků světla a tmy zajímavě rýsuje detaily tváře měnící se vývojem událostí, výtečně vystavěná dramaturgie s proměnlivou montáží sekvencí s nápaditými motivy posunuje film a propracované dialogy ani na okamžik nenabídnou zvukově slabé místo neklidného filmu neklidného tvůrce. (03.01.2009)

Woody jako neurotický moula, nicméně HEREC, mi vždycky sedí víc, než když se ve filmu neobjevil (nemyslím v současných, to dá rozum). Procházím pomalu a volně retrospektivně jeho dílo a po utrpeních Září a Interiéry je tohle milou zastávkou. Meryl Streep je tu děsně pěkná, škoda, že si nezahrála víc. Hudba i kamera jsou skvělé. Ten, kdo dělal titulky (asi Anna Karenina), odvedl skvostnou práci, film je plný woodismů a slov náročných na citlivý překlad. (10.06.2018)

Allen nám nějak dospěl. A zvážněl. Už to není tak prvoplánovaná sranda, spíše lehce psychologické drama. Nechci vůbec říct, že to je špatně, ani že by tohle byl špatný film. On vlastně není, Allen tu v podstatě nedělá nic jiného, než dělal předtím i potom a herecky i slovně je ten film hrozně fajn. Jen se mu povedlo něco pro mě neuvěřitelného, dlouho jsem přemýšlel, co mi vlastně na tom filmu vadí a došel jsem k tomu, že mi všechny hlavní postavy byly nesympatické. (14.11.2015)

Paradoxně nejméně oblíbený Allenův film patří mezi fanoušky k těm nejoblíbenějším, k jejichž řadám přičítám i sebe. Allenova poloha v Manhattanu mi vůbec dost sedla - Allen se nesnaží být za každou cenu vtipný; je více hloubavý až melancholický; mluví se tu sice pořád hodně, ale ne tolik, aby to diváka odradilo; jednotlivé epizody jsou rytmizovány úsměvnými (hudebními) "intermezzy" (o celkově výborném výběru hudby se ani nemá cenu zmiňovat); až magické vyobrazení Manhattanu, respektive New Yorku prostřednictvím famózní širokoúhlé černobílé kamery Gordona Willise (přesto bez nominace na Oscara); tu a tam Allen skrytě či otevřeně odkazuje na jiná filmová díla, tvůrce či celá kinematografická období (Casablanca, Mlčení, Fellini, němý film ad.). Prozatím nejdospělejší allenovka. (07.11.2014)

Komentáře se mi k Woodyho filmům píší docela těžce, zvlášť, když se mi jeho film zrovna moc nelíbil. Proč? Já tohohle člověka mám fakt hrozně rád. Mám opravdu rád jeho kecy a narážky na všechno možné od smyslu života, existenci Boha až po hodnocení a komentování umělecké tvorby sama sebe či ostatních. Proto již vyhazuji třetí uslzený kapesník do prádla, když musím napsat, jak jsem v Manhattanu nenašel nic, co by mě zaujalo. Navíc jsem to všechno u Woodyho už viděl. Zas je tu vztah s Keaton, zas plný problémů, v podstatě vůbec to není bláznivé a už vůbec ne vtipné, jen je to černobílé. Život v Manhattanu je stereotypní, film Manhattan je stereotypní. (07.09.2008)