11'09''01

11. září 2001 mi bylo něco málo přes 4 roky, coby dítě jsem ty události nevnímal a začal jsem o nich slýchat až mnohem později ve škole (a poprvé ještě ani moc neporozuměl, o co přesně šlo). Až postupně se mi v průběhu let u dalších zmínek a článků dotvořil obraz toho, co se tenkrát událo a na tomto snímku s 11 krátkými (cca 11timinutovými) filmy od 11 různých režisérů z 11 zemí světa musím ocenit i seřazení jednotlivých příspěvků tak, aby se v nich ony události funkčně a srozumitelně postupně odkryly i pro neznalého diváka. V první íránské povídce se setkáváme s prostředím základní školy a učitelky, která se ptá svých žáků, zda slyšely, co se stalo, v druhé povídce uvidíme mj. dokumentární záběry v televizi, další nabízí i různé reakce v mediálním a uměleckém světě či exkurs do souběžně probíhajících teroristických útoků ve stejnou dobu v jiné krajině (strhující příspěvek s reportérkou v izraelských ulicích, který natočil Amos Gitai)... Nejvíc na mě zapůsobil francouzský příspěvek: Claude Lelouch v malém silném dramatu hluchoněmé ženy znovu ukazuje, jak ty velké dějinné události mohou být pro obyčejného člověka (který právě prožívá zcela jiné události svého života a vlastní dramata) úplně nepodstatné. Silným zážitkem byly i krátké filmy z USA (Sean Penn a jeden den starého muže v podání herecké legendy Ernesta Borgnina) a západoafrické krajiny Burkina Faso (Idrissa Ouedraogo a velmi pěkný příběh s dětskými hrdiny okořeněný humorem). Šahínův příspěvek z Egypta mě zaujal neotřelou fantasy zápletkou i přítomnosti samotného režiséra v roli sebe sama na plátně, Danis Tanović oslovil poutavou vizuální poezií a závěrečné podobenství Š. Imamury s člověkem převtěleného do hada bylo tak děsivě bizarní a současně i působivé, že na něj i přes ty hořké pocity asi jen tak nezapomenu. Povídky od režisérek z Iránu (Makmalbafová) a Indie (Nairová) ve mě zanechaly méně výrazný dojem, byť ta íránská zase tvoří v rámci celku velmi pěkný úvod. Z dokumentárně laděných příspěvků určitě beru Kena Loache, který vytvořil místy hodně zajímavou koláž s postavou zpívajícího emigranta v Londýně, ale pak zbývá poslední příspěvek, který jsem nezmínil, jehož autorem je mexický režisér Iñárritu - a ten skončil v mých očích jako naprostý odpad. Vážně zlatý Godard, který ty své střihové experimenty obvykle alespoň naplňuje obrazem a občas v nich má zajímavé segmenty, zatímco tohle... Iñárritu tady nabídl 11 minut tmy se zvukovými ruchy, občasným vizuálním zábleskem do té tmy a občasným výkřikem do těch ruchů a vážně nepobírám, co tím chtěl autor sdělit. Naštěstí jde jen o jednu jedenáctinu z jinak velmi povedeného celku, který navzdory Iñárrituovi mohu ohodnotit 4 hvězdičkami. [75%]                                                             SAMOSTATNÉ HODNOCENÍ JEDNOTLIVÝCH PŘÍSPĚVKŮ z mé strany: Samira Makhmalbafová 3*, Claude Lelouch 5*, Júsuf Šahín 4*, Danis Tanović 4*, Idrissa Ouedraogo 4*, Ken Loach 4*, Alejandro González Iñárritu odpad!, Amos Gitai 4*, Mira Nairová 3*, Sean Penn 5*, Šóhei Imamura 4*. (19.06.2022) (méně) (více)