Krátký film o lásce

Náznak šedého komunistického (zde nepodstatné) sídliště s mnoha intimními okny a pošta, jediná v té době jakžtakž fungující instituce, vždy nabitá k prasknutí polepenými lidskými osudy a magickou možností různé životní cesty sbližovat, určovat, rozdělovat. Ještě větší moc než má pošta, mají jedno okno a druhé okno naproti, dva zvlášť vybudované průzory, spolu však pár očí patřících a hledících k sobě. A v nich téměř komorní příběh čistého citu lásky, (živený však pouze sám sebou a pouhým vědomím existence sledované milované osoby, které neměl co nabídnout kromě sebe sama) neschopný se v reálném světě projevit, a pokud ano, tak zoufale neprakticky a osudově dlouho nepochopeně. (05.10.2005)

O lásce možná, ale taky trochu o stalkingu. Podle mě může být ten klučina rád, že si neodseděl pár let v chládku, a on místo toho ještě brečí, že si ho ta ženská pozve domu a nechá ho na sebe sahat... Čili, nelíbí se mi, že z někoho, kdo rozvíjí takovou aktivitu se tu dělá oběť, byť se jedná o ťunťu, který není až tak moc nebezpečný (ve smyslu, že by sledovanou ženu napadl fyzicky). (27.10.2011)

V rámci celovečerního formátu jde skutečně, jak praví název, o poměrně krátký film. Přesto mi spočátku připadal nesmírně zdlouhavý. Já vím, k té monotónní socialistické šedi do jisté míry monotónní forma sedí, ale až do scény telefonátu mezi Tomkem a Magdou s postelí posunutou k oknu mě na tom skoro nic neoslovilo. Komorní příběh neopětované lásky se nakonec začne vyvíjet zajímavým směrem a vývoj vztahu těch dvou i proměna, kterou prochází postava Magdy, mě pak naštěstí dokázaly spolehlivě připoutat k sledování. Příběh má při správném rozpoložení určitě obrovský potenciál vyvolat silné emoce a možná i přivést k zamýšlení, což se nakonec u mě povedlo. Ale současně si myslím, že měl ve svém jádru daleko větší potenciál k emocionálně silnému výsledku, jenž se u mě konal jenom částečně. První půlhodina, která rozvláčným a vyloženě statickým způsobem představovala komorní prostředí a v něm dvě postavy, příp. vedle toho zachytávala i něco jako každodenní život v „panelákovém“ socialismu, měla na mě naopak poměrně uspávající účinek. Možná časem změním názor nebo budu mít odlišné dojmy, až se někdy v budoucnosti podívám na seriálový Dekalog, kde Kieślowski tento příběhl zpracoval jako jednu z epizod v mnohem kratší stopáži. Ale jako samostatný film hodnotím Krátký film o lásce zatím spíše jako lehký nadprůměr. Čekal jsem od pana režiséra určitě víc... 65% (29.10.2020)

Krátky film o láske by sa mohol odohrať aj na našich kedysi ošarpaných, dnes zateplovaných sídliskách. Kieslowskeho unikátny art film, pretože rozpráva o láske mladého chlapca ku skúsenej žene, čo bude každému teenagerovi viac ako povedomé a tým pádom je film prístupný aj mladšiemu obecenstvu, ktoré síce možno nepochopí úplne všetko, ale prežije ho intenzívnejšie ako skúsený divák. Štrukturálne a naratívne rozbory sú síce k veci, ale keďže je tento film hlavne o hĺbke a prapodstate citov (lásky) , až tak na mi na nich nezáleží, ako filmovým teoretikom. To usudzujem po druhom zhliadnutí po nejakom čase. (03.06.2012)

Kieślowski boduje: Zatímco obyčejně si se ženou po filmech notujeme, tentokrát jsme při pokusu o sdílení dojmů zjistili, že mluvíme každý jinou řečí, a málem si vjeli do vlasů. Shodli jsme se, že jsme viděli skvělý biják, jen jsme se nějak nebyli schopní domluvit na tom, proč je vlastně tak skvělý, co nám při něm běželo hlavou a o čem si teda budeme teď povídat. Při bližším ohledání se ukázalo, že jsme si každý ke ztotožnění vybrali jinou postavu – ona ji a já jeho, jak jinak – a ani jednomu nám do důsledků nepřišel na mysl opačný pohled. Takhle ten jin a jang vyvážit, to se málokdy povede. A jak znám Kieślowského, on to tak chtěl a jistě tam zakódoval ještě klíče pro pár dalších čtení, vykuk jeden. Jen ta muzika byla na mě tentokrát až příliš repetitivní. — Mimochodem, přišlo mi zajímavé, že se v dialozích nejvíc skloňuje slovo kochanie, ale v názvu je miłość. Teď tak ještě umět polsky, aby člověk mohl ten rozdíl taky nějak interpretovat. (24.06.2012)