Takový je život

Českými filmovými historiky vysoce ceněný snímek němé éry - ač u dobových diváků, zřejmě kvůli nástupu zvuku, propadl -, pro důkaz netřeba chodit daleko, viz kupř. zdejší anotace, za níž stojí NFA  ("rozvinutý filmový jazyk", "progresivní montážní postupy", "symbolická funkce detailů"), nutno však přiznati, že mě osobně jeho formální stránka nechává chladným (či na mne dokonce působí rušivě, jeho Sověty inspirované articistní skladebné postupy za mě narušují plynulost děje, ztěžují napojení na postavy a z toho plynoucí emocionální odezvu; inu, škoda, že Italové přišli se svým neorealismem až o 20 let později), svou sílu pro mě film má v nehraném (chce se říci: takový byl život!) vykreslení bídy života nejchudší vrstvy společnosti. Bych se nedivil, kdyby tohle byl nejbezútěšnější československý film vůbec. Příjemně mě překvapil a líbil se mi i Theodor Pištek, jak ho znám z komedií a neuměl jsem si ho moc představit v záporné dramatické roli, tak musím říct, že uměl být i děsivý. Škoda přeškoda, že spolu s filmem nešlo digitálně zrestaurovat i Liškovu hudbu z konce padesátých let. Nechci nijak znevažovat profesní um Jana Buriana (i když mě jeho hudba k tomuto filmu přišla až moc výrazná, žel bohu neorganická; uznávám, dotvářet dílo musí být extrémně těžké), ale Liška je prostě jen jeden, chci věřit, že si s úkolem hudebně doprovodit tento film svého času poradil lépe. Ale možná ne, když se zde v komentářích spílá i verzi z roku 1959. Nezjišťoval jsem, co je možno "nakoupit" na ulož to, na to abych po tom pátral a porovnal různé verze, mě film tolik nenadchnul. 60 % [dafilms] (17.04.2023)

Realistické drama s mezinárodním obsazením lze v kontextu prvorepublikové tvorby považovat za počin ojedinělý tematicky i stylisticky. Tragický příběh chudé pradleny, která musí živit opileckého manžela i dceru, jež přišla o práci, byl jedním z mála sociálně-realistických filmů v záplavě veseloher a melodramat, které namísto reflexe stávajících problémů nabízely únikovou zábavu. Není divu, že byl Junghausův film po týdnu promítání v poloprázdných sálech navzdory nadšeným reakcím (zejména) levicových kritiků stažen z oběhu (roli sehrál i nástup zvuku, který lákal více). Takový je život kromě věrohodného vykreslení prostředí a střízlivého herectví Pištěka a Very Baranovské zaujme zejména dynamickou montáží některých znamenitě rytmizovaných scén, která prozrazuje vliv revolučních filmů sovětských montážníků. Rozhodně vrchol tuzemské němé filmové produkce, byť od německého režiséra. 80% (04.11.2009)

Němý snímek. Čekal jsem nějaké titulky. Žádné nejsou. Jen rozdělení na sedm kapitol: 1. DEN VÝPLATY až 7. DEN SMUTKU. Pištěkova buchta – to je milenka! Její tanec na stole spolu s travesti Plachtou vrcholem nevkusu. Utahaná pradlena má v kuchyni nepořádek, tak není daleko k nehodě. Od pohřbu dál už jsem to bral rychloposuvem. Plachta na pohřeb v ženských šatech nepřišel. A to budou v té hospodě plakat? Ano, až na výjimky plakali. Plachta se na hostině do ženských šatů již nepřevlékl. Půvabná Máňa Ženíšková. Symbolika/propaganda: 33:42 – podání ruky Pištěk; 36:46 – Plachta v ženských šatech – ohavnost. Od obecenstva ale sklidí bouřlivý aplaus a uznání. Pradlenka si s ním/ní dokonce s úsměvem zatancuje. Realita by byla jiná: hnala by sprosťáka klackem. I všechny ostatní dámy na oslavě by si pohoršeně odplivly. (22.03.2024)

"Neštěstí nechodí nikdy samo." Ano, i já jsem viděl tento neradostný snímek za zvuků hudebního doprovodu Jana Buriana ml., ale tentokrát na projekci v pražském kině Ponrepo, kde byl také promítán z unikátní kopie připravené k 60. výročí československé kinematografie. Její obnovená premiéra pak proběhla 11. září 1959 během 10. ročníku Filmového festivalu pracujících. Původní verzi filmu však poprvé představilo jediné berlínské premiérové kino už 24. března roku 1930. (26.11.2016)

Drama chudé ženy, jejíž manžel má známost, o níž všichni vědí, a dcera má problém, o kterém zatím neví nikdo. I když jsou vedlejší postavy velmi životné a zajímavé, je to především příběh oné pradleny, jíž skvěle ztvárnila Vera Baranovská jako osobu tvrdě pracující s těžkým životem, ale s láskou k celému světu. Ta radost byla cítit v celém filmu, a i když je téma poměrně smutné, tak pocit ze shlédnutí je více než pozitivní. (17.03.2023)