Matka dvou císařů (E04)

Nadále slábne vliv rodu v říši, kde zvláště v západní části ustupují Habsburkové tlaku Francie a emancipačním snahám německých území. Josef I. tak dědí zemi po otci ve složité době. Mimo zmíněných tlaků Francie začínají vnitrozemské problémy s územím Uher, nemluvě o stále se opakujících nájezdech Turků. Války vedou k vysokým daním a vysoké daně k lidovým bouřím. Josef I. je dokonce krátkodobě v roce 1707 sesazen uherským sněmem, ale na trůn se vrací. Má na svou dobu tragicky malý počet potomků, hlavně proto že již brzy po svatbě učiní svou manželku neplodnou, když ji nakazí nemocí syfilis. Nakonec Josef I. náhle umírá ve věku pouhých 33 let na neštovice.

Karel VI. měl stejně jako jeho otec Leopold I. jazykové a hudební nadání. K vídeňskému trůnu měl získat i trůn španělský, ale to by porušilo dosavadní rovnováhu sil. Znovu vypukly války, které Karel VI. ukončil až mírovou smlouvou v Rastatte v roce 1714. Dynastie ztrácí území v Itálii i na Balkáně a slabost monarchie jde jen těžko zakrýt. Nadále sílí i odstředivé snahy v Uhrách. Karel VI. na ně reaguje pragmatickými ústupky. Vstřícnost k požadavkům uherské šlechty kompenzuje zajištěním nástupnictví pro své děti i v případě, že by nezanechal mužské potomky. Když v roce 1740 umíral, byl posledním mužským příslušníkem habsburské dynastie.

Dál pokračoval rod díky svatbě Marie Terezie s Františkem I. Lotrinským jako rod habsbursko-lotrinský. Jako císařovna byla Marie Terezie vnímána a označována, ale z faktického a politického hlediska korunována být jako žena nemohla. Atributy titulu tedy získal manžel, ale vládla právě ona a stala se jednou z nejvýraznějších osobností nejen habsburské dynastie, ale evropské politiky vůbec. Manželství dlouho bránily mocenské zájmy ostatních velkých hráčů evropské politiky, ale řada drobných válek, jak bylo zvykem, vše vyjasnila. Někdo ztratil, někdo získal, něco spravily handly válečných zisků a v roce 1736, když František Štěpán o ruku Marie Terezie požádal, sňatku už nic nestálo v cestě.

Nová evropská mocnost Prusko cítí v osobě ženy na habsburském trůně příležitost k územním a politickým ziskům. Vyhlašuje své požadavky a neustále je stupňuje. Mýlí se však ve víře ve slabost ženy. Marie Terezie vstupuje do války, v níž první bitvu sice prohrává, ale začíná tak řada válek o tzv. rakouské dědictví. Marie Terezie získává spojence a z armády (otcem zanedbané) buduje novou sílu. Získává dalších celkem dvacet královských a vévodských titulů, získává silnou vojenskou podporu i v Uhersku. Stihne rodit i dostatek následníků, čímž zajišťuje kontinuitu budoucí vlády. Po mnoha bitvách jsou Prusko i Rakousko válkami i střídavými úspěchy unaveny a v roce 1742 dochází v Berlíně k podpisu mírové dohody. To znamená pro Rakousko další ztráty, které jsou vnímané i v dosud loajálních zemích říše jako projev slabosti, a odstředivé tendence sílí. Prusko nutí Rakousko k dalším ústupkům, které jsou stvrzované novými mírovými smlouvami. Jen díky diplomatickým ohledům nejsou nazývány smlouvami kapitulačními. Přesto Marie Terezie pro manžela udrží titul římskoněmeckého císaře.

Dva roky po skončení sedmileté války mezi Rakouskem a Pruskem umírá František a titul získává Josef II., nejstarší z jeho synů s Marií Terezií. Vládne po boku matky až do roku 1790. Je autorem i realizátorem převratných změn, které posunují Rakousko blíže novověku. Během své vlády vydal na 6 000 výnosů, mj. zrušení cenzury, nevolnictví a trestu smrti. Nepolitický titul „matka dvou císařů“ dává doba Marii Terezii po smrti Josefa II. a nástupu jeho bratra Leopolda II. na císařský trůn. Zdá se být dobrým panovníkem, ale umírá po pouhých dvou letech vlády. (Česká televize)