Vtáčkovia, siroty a blázni

Slovenské Sedmikrásky, u nichž se stejně jako u Chytilové mísí rozpustilost, imaginativní hra a podobenství s vyumělkovaností, artificiálním aranžérstvím a manýrismem. Vtáčkovia, siroty a blázni, obávám se, nejsou uměním, ale nechtěně autotematickým manuálem, jak umění vytvářet - od projekce, přes inženýring, až po montáž a výstavbu. Jistě, on i super-auteur Fellini musel ze Sladkého života a z 8 ½ pragmaticky vytěsnit kauzalitu s linearitou, aby mu z toho vypadlo umění, protože udržet spontaneitu v dlouhometrážních narativních hraných filmech není dost dobře možné jen tak samo od sebe. Tomu musí i ti největší Olympani, kteří večer obcují s múzami a přes den to kroutí na celuloid, dopomoci. Jen je záhodno vyvarovati se toho, aby byl tímto - výše řečeným - nebohý divák zprudka unášen. (21.06.2009)

Jakubisko ma velmi zvlastni cit pro videni sveta a jeho filmy jsou po rezijni strance napadite a oku lahodici. Ne vzdy jeho um smicha s dobrym scenarem nebo proste neumi sladit pribeh s vybornou vizualni strankou. Vtacikovia, siroty a blazni jsou toho dukazem, alespon v mych ocich. Vyborna Liskova hudba, ten chlap byl proste genius. (16.09.2017)

Napoprvé jsem to nevydýchal, viz komentář rozhněvaného mladého muže níže. A pořád je mi ten film hluboce nesympatický tím samým, čím jeho jediná skutečná postava Yorick (všichni ostatní jsou v jeho světě jen živé kulisy): povrchovou suverenitou, pod jejíž kouřovou clonou přenáší své vnitřní zmatky (to skutečně není obraz politické situace, ale v prvé řadě obraz čehosi těžce nevyřešeného v duši autorově) na okolí (Yorick na filmovou realitu kolem sebe, Jakubisko na diváka). Citlivými bytostmi manipuluje charismatický duševní mrzák, hrající si na život a emoce, kterým sám nemůže přijít na kloub, ale jakousi podivnou ironií přírody či pánaboha je jejich zdrojem pro ostatní, do jejichž kůže se není schopen vžít, plně zaměstnán sám sebou. Dokud své hračky nepoláme. — Takže proč teď najednou místo jedné rovnou čtyři? Protože to ten syčák umí. Protože mě naštval jako snad ještě filmem nikdy nikdo a zároveň se mi zavrtal pod kůži tak, že mě ten biják od té doby přitahuje jak můru plamen. Protože v sobě cítím kus Yoricka i kus jeho oběti, a skoro bych řekl, že to tak nějak podobně bude mít každý z nás, a filmů, které takto silně postihnou něco těžko definovatelného všelidského, je třeba si vážit, i když jednoho naštvou. (14. 11. 2013) — Původní jednohvězdičkový komentář: Svet je hnusné zlé miesto, áno. Pán Jakubisko je taký malý slovenský Fellini a nová vlna je, keď sa naciká na hromadu celuloidu, áno, áno. Ani kontext doby vzniku u mě nemůže omluvit tu záplavu negativismu, nevkusného rýpání se v číchsi pubertálních obsesích (děkuji, nechci, stačily mi mé vlastní) a povrchní hry na provokaci. Co si s tím má divák počít? Může leda tak uznale pokyvovat hlavou nad tím, kolik má pan režisér originálních nápadů, jak je dokáže pěkně protlačit až na plátno a jak mu v tom ti hezcí herci hezky hrají. To u mě vystačí tak akorát na jednu hvězdičku. (09.02.2010)

Perie, jablká, skrine ako postele. Štefánik, traja blázni, hajzel na balkóne. Biliard s kraslicami, údenáč na klavíri, fotky, bozky, pocity. Na začiatku o ničom, na konci o všetkom. Juraj Jukubisko keď ešte mal fantázie na rozdávanie. Už vtedy si nevedel odpustiť veci, ktoré mi u neho zvyknú vadiť. Nezmyselný smiech, zahraniční herci dabovaní rýdzo slovenskými hlasmi a možno aj niečo z prvých viet tohto komentáru. Vznikla však krásna mozaika, ktorej jedinou nevýhodou boli bláznovstvá bláznov zobrazované omnoho viac ako ich život. Ale aj na to sme mohli počuť odpoveď: "Na život nestačíme. Na lásku nestačíme. A tak sa aspoň hlúpo radujeme. Aspoň niečo. Aspoň tie chvíle ako idú za sebou." (20.03.2013)

Křehcí a zranitelní jsou vtáčkovia, siroty a blázni. A také jsou nevinní a svobodní, jsou nezatížení „normalitou“, které je ve svém důsledku šílená, protože v běžném světě je „normální“ závidět a žárlit. Jejich bláznovství je jejich jediným způsobem, jak žít a nezešílet. Vezmete-li „bláznovi“ jeho bláznovství, donutíte-li ho žít normálně podle šablon, stává se z krásného neškodného blázna ošklivý nebezpečný „normální“ šílenec. Viděno znovu, všechno je jinak... Siroty a blázni by chtěli být nevinní, ale to špatné v sobě nepřeperou... (25.03.2008)