Vtáčkovia, siroty a blázni

Je to jeden z těch artových filmových pamlsků, které nejsou určeny pro celou širokou diváckou veřejnost, ale každého může svou myšlenkou oslovit. Je to originální manifest svobody a svobodného uměleckého vyjádření. Vedle jmen autorů díla Juraje Jakubiska, Karola Sidona, Igora Luthera a Zdeňka Lišky, se musí zmínit scénograf Anton Krajčovič a jeho přirozeně vykouzlená omšelá a elegantní vznešenost, marnost a beznaděj. Časová osa je sice daná, přesto je čas pohyblivý a nestranný pozorovatel s několika vykřičníky svého chápání důležitosti historicko-společenskému významu. Z touhy po reakci na politicko-společenskou přítomnost může být vytvořeno filozofické dílo o životě, o lásce, o štěstí, o snech, o rodině, o vášni i o smrti. Jaká je míra svobody a jaký statut blázna ji zajistí? Dílo obsahuje mnoho symbolů a odkazů, které se s naléhavostí obracejí k veřejnosti s bolestivou otázkou a ještě bolestivější skutečností. Ústřední postavou je mladá dívka Marta (výrazná a šarmantní Magda Vášáryová s hlasem Soni Valentové), ta spojuje i rozděluje. Je milována, je nenáviděna, je velebena, je zatracována, je utěšována, je využívána. Je nadějí i životním štěstím. Je strachem i žárlivou beznadějí. A ona miluje život a lidi! Nejbláznivější, nejšťastnější i nejtragičtější postavou je bohém Yorick (skvělý Jiří Sýkora s hlasem Juraje Kukury) a jeho velkolepá bezstarostnost a poživačnost. Je oslavu radosti, a přesto se nedokáže smířit s později přidělenou rolí. Až majestátní patos je v jeho gestech života, smrti, svobody a beznaděje. Nejsmutnější postavou je fotograf a Yorickův kamarád Andrej (dobrý Philippe Avron s hlasem Petera Opálenýho) se smutkem v duši a s touhou v srdci. Milostný trojúhelník může být projevem svobody a láska je pouze sobecky majetnický pud. Láska rozdává polibky a rozkoš, rány a smrt. Láska plodí děti, poezii a žárlivost. Poslední výraznou postavou je dobrácký pan domácí (zajímavý Míla Beran) se svou bezstarostností, poetickou oslavu života a sžíravou touhou po nepromarněném čase. Nakonec jen blázen, a to i dobrovolný, může prožívat šťastný život. Status blázna je zárukou svobodného vyjadřování. Nenávist je hluboce zakořeněná, strach je systematicky šířený a na obzoru se začíná rozvíjet beznaděj v červáncích krve. Dílo je to osobité, ojedinělé a působivé. A elegantní ve svém způsobu provedení a vyjádření svých myšlenek. (27.08.2016)

Pri tomto filme som si uvedomil, že Jakubisko bol možno viac ako Fellinim ovplyvnený Godardom a francúzskou novou vlnou. Vtáčkovia sú jeho najlepším filmom. Surreálnosť s akou je film spravený umožňuje neustále opakované pozerania a hľadanie stále nových a nových významov, či už na úrovni dobovo-politického kontextu alebo v rámci Jakubiskovho autorského rukopisu. Film artikuluje nielen generačný pocit vydedencov, ktorí sa nechceli podieľať na kolaborácii s režimom budujúcim lepšie zajtrajšky, ale aj osobnú autorskú tézu o vrtkavom šťastí a potrebe bláznovstva, ktorá sa tiahne celým jeho dielom. Pocit zdravého hedónizmu je dokonale umocňovaný manieristickými výrazovými prostriedkami. Nájazdy širokouhlým objektívom podporujúce sladké závrate, melancholická hudba a anarchistický strih riadený diktátom bláznivých hier podporujú rozpoloženie hlavného hrdinu. "Prečo len smútok je to krásne, čo pretrváva?" Posledná scéna na Starom moste v Bratislave v spojení s Liškovou hudbou je pre mňa jeden z vrcholov slovenskej kinematografie.................. Pri pozeraní tohto filmu ma neustále prepadá myšlienka, aké filmy by dnes Jakubisko točil, keby nikdy nestretol Deanu? (27.05.2012)

Vtáčkovia, siroty a blázni je velice osobitým podobenstvím Juraje Jakubiska (velké F), jež je tragikomickým mozaikovitým příběhem odehrávající se v blíže nespecifikovaném bezčasí, a sledující skupinku tří samotářů - Jorika (Jiří Sýkora), Andreje (Philippe Avron) a židovskou dívku Martu (tehdy jen devatenáctiletá Magda Vášáryová) - kteří si svou osamocenost a averzi vůči bezútěšnosti okolního světa kompenzují bláznivou hrou s neméně bizarními pravidly. Snímek tak na pomezí tohoto dětinského vzdoru, specifické poetiky a kolotoče bláznivých scén umně spojuje mnoho zdánlivě protichůdných kontrastů – reálno se surreálnem, imaginaci s nepříjemným naturelem skutečného světa, naději s beznadějí, či otázku života a smrti. Díky čemuž slouží nejenom jako jakási demýtizace naivity a optimismu [prostřednictvím motivu naivity a optimismu], ale i jistý apel vůči slepé závilosti na idealismu. Inu, nihilismus nade vše.... (26.02.2023)

Věru těžké hodnocení... Měl-li bych hodnotit originalitu, množství metafor, míru "vykloubenosti", bylo by to rozhodně za pět, pokud ovšem hodnotím celkový dojem, je velmi rozporuplný. Jakubisko dostal balík peněz a za dva týdny vyčaroval scénář, jehož se při realizaci filmu asi stejně příliš nedržel, ale spíše jen volně improvizoval... Myšlenkové podhoubí filmu se mi zdá být velmi řídké, všechno převrstvila bezbřehá formální hra, v níž je nejvyšší metou nečekanost a nezvyklost... Přitom se nedá tvrdit, že by pod tím efektním povrchem nebyl vůbec žádný příběh, ale ten příběh se mi zdá hrát spíše roli určitého alibi. Jakubisko se nezdržuje tím, že by něco vysvětloval, už proto, že mu neukotvenost příběhu zjevně vyhovuje, neboť právě ta otvírá prostor pro bezbřehou fantasii a nekonečnou improvizaci... Jen na okraj poznamenejme, že námět filmu až překvapivě výrazně připomíná jinak značně odlišně pojatý film "Sedím na konári a je mi dobre" a že zde tudíž zjevně jde o Jakubiskův pozdní návrat k témuž námětu, ve "Vtáčikoviach, sirotách a bláznoch" ovšem zcela převrstvenému... Žánrově má film blízko k surrealismu, ale je tu několik podstatných formálních i významových odlišností. Především, klasický surrealismus je sice snový, "hravý" a pracující s povědomím, myšlenkovými asociacemi a sny, ale jeho hravost je chápána jako prostor pro závažná poselství, zatímco "Vtáčkovia, siroty a blázni" ze svých překvapivých obrazů patrně nic hlubšího nevyvozují a jsou v tomto ohledu jaksi bezstarostní. Stačí jenom porovnat roli sexuality v klasickém surrealismu a zde. Jakubiskovo pojetí je v tomto ohledu vlastně naprosto konvenční. Druhá odlišnost je to, že film se odehrává v podstatě v reálném světě který do surreálného světa jednotlivých postav různým způsobem zasahuje (štefánikovská slavnost, zatčení policií, fotografie jako zdroj obživy). Právě to je důvod, proč se nakonec hravost a bezstarostnost změní v drama vraždy a sebevraždy, neboť zdrojem zla je zde normální svět a cestou ke štěstí je útěk z něj. Odlišností je také zcela odlišný slovník, který zjevně čerpá především z lidového umění... Možná jsem konzervativní, ale pro mě byl tento film zklamáním... Celkový dojem: 65% (16.01.2010)

Křehcí a zranitelní jsou vtáčkovia, siroty a blázni. A také jsou nevinní a svobodní, jsou nezatížení „normalitou“, které je ve svém důsledku šílená, protože v běžném světě je „normální“ závidět a žárlit. Jejich bláznovství je jejich jediným způsobem, jak žít a nezešílet. Vezmete-li „bláznovi“ jeho bláznovství, donutíte-li ho žít normálně podle šablon, stává se z krásného neškodného blázna ošklivý nebezpečný „normální“ šílenec. Viděno znovu, všechno je jinak... Siroty a blázni by chtěli být nevinní, ale to špatné v sobě nepřeperou... (25.03.2008)