Vtáčkovia, siroty a blázni

Živelná hříčka plná absurdna a bláznovství. Vtáčkovia, siroty a blázni jsou filmem půvabně groteskním i hořce vyznívajícím, je v nich patrná neobyčejná autorská ruka Juraje Jakubiska, v rovnováze s řídící ideou přinášejí zajímavé vizuální, výtvarné i herecké zpracování, a v závěru se skutečně dostavuje symbolický náznak existenciálního přesahu, byť jeho aktuálnost zůstává svázaná s kontextem doby 60. let. Hrdinové filmu se oprošťují od tradičního způsobu bytí, podnikají ztřeštěnou cestu plnou bláznivých situací a tím nacházejí skutečnou svobodu. V závěru je však - zcela v souladu s pravidly klasického dramatu - potkává tragédie. (13.03.2022)

Slovenské Sedmikrásky, u nichž se stejně jako u Chytilové mísí rozpustilost, imaginativní hra a podobenství s vyumělkovaností, artificiálním aranžérstvím a manýrismem. Vtáčkovia, siroty a blázni, obávám se, nejsou uměním, ale nechtěně autotematickým manuálem, jak umění vytvářet - od projekce, přes inženýring, až po montáž a výstavbu. Jistě, on i super-auteur Fellini musel ze Sladkého života a z 8 ½ pragmaticky vytěsnit kauzalitu s linearitou, aby mu z toho vypadlo umění, protože udržet spontaneitu v dlouhometrážních narativních hraných filmech není dost dobře možné jen tak samo od sebe. Tomu musí i ti největší Olympani, kteří večer obcují s múzami a přes den to kroutí na celuloid, dopomoci. Jen je záhodno vyvarovati se toho, aby byl tímto - výše řečeným - nebohý divák zprudka unášen. (21.06.2009)

Něco na tom filmu zřejmě bude, když jsem ho teď dokázal s plným zaujetím po téměř celou dobu odsledovat už podruhé! Tahle bezmezně odvázaná avantgardní fraška plná osobitých výtvarních, hudebních i scénických nápadů zachází pro mě nejednou svými výjevy až za hranici vkusu, nicméně s uzemňujícím tragickým vyústěním určitě dává smysl. Spočátku mi Vtáčkovia připomínaly o tři roky staršího (a mnohem uhlazenějšího) Srdcového krále, akorát že zatímco De Broca nám v celkovém vyznění ukazuje bláznovství a frašku jako jednu z možností, jak lze žít ve světě plném mnohem větších šílenství včetně války, Jakubisko začínající možná tak trochu stejnou ideou z pohledu hlavních postav, dospívá v závěru k úplně opačnému myšlenkovému pólu v tváří tvář s krutými následky... aneb kam až styl života neznající žádnou hranici může zajít... to vše v provedení plném kontrastů barevné surrealistické féerie v depresivně šedivých reálií tehdejšího Československa, v němž obzvlášť po roce 1968 zase číhá na každém druhém rohu fízl pro toho, kdo se jen pokouší kráčet proti davu... On ten film je vlastně krutý a šílený doslova, v obou polohách, v té fraškovité i dramatické, jen nevím, zda se mi právě takový líbí... úpřimně spíše nelíbí, nepříjemně zneklidňuje, na druhé straně zase cosi hodně zanechává. Po „vystřízlivění“ a opakovaném zhlédnutí mu musím přiznat určitou důstojnost a zvýšit moje původní, rovněž kruté hodnocení na ty částečně smířlivé 3 hvězdičky. Ještě víc, než krásná Magda Vášaryová s neodolatelnýma očima na celkovém zážitku nese podíl tradičně skvostná Liškova hudba, která tu dokáže naplno vyniknout jak uprostřed té frašky, tak ještě víc pak během zesilnění atmosféry v závěrečné tragedii antických rozměrů. Nadále si však stojím za názorem, že Jakubiskovi obnovená cenzura po nástupu normalizace spíše jen prospěla, stejně jako třeba i Věře Chytilové, neboť paradoxně až pak natočili oba tito svérázní tvůrci nové vlny ty filmy, které za sebe vnímám jako jejich nejlepší. [60%] (14.03.2022)

Křehcí a zranitelní jsou vtáčkovia, siroty a blázni. A také jsou nevinní a svobodní, jsou nezatížení „normalitou“, které je ve svém důsledku šílená, protože v běžném světě je „normální“ závidět a žárlit. Jejich bláznovství je jejich jediným způsobem, jak žít a nezešílet. Vezmete-li „bláznovi“ jeho bláznovství, donutíte-li ho žít normálně podle šablon, stává se z krásného neškodného blázna ošklivý nebezpečný „normální“ šílenec. Viděno znovu, všechno je jinak... Siroty a blázni by chtěli být nevinní, ale to špatné v sobě nepřeperou... (25.03.2008)

Ani opakované zhliadnutie vtáčkov nezmenilo nič na rozpačitom dojme z nich. Myslím, že Jakubisko si nakrútil film hlavne pre seba. Nepopieram, že existuje skupina divákov, ktorých oslovuje jeho vizuálna a surreálna stránka, i takých, ktorí budú vo filme hľadať a nachádzať jeho významy, dešifrovať jeho metafory a dajú priechod neodolateľnej chuti o tom niekde napísať. Ja však patrím do skupiny tých, ktorí sa iba nechápavo dívajú, čakajú než sa Jakubisko vyblázni do sýtosti a film skončí. A potom dajú filmu dve hviezdičky za ňadrá mladej a krásnej Magdy Vášáryovej. Za každé jednu. (23.07.2011)