Můj strýček

Po sklamaní z Prázdnin som sa naozaj tešil na Môjho strýka. Ten ma pred mnohými rokmi bavil a mnohé scény z neho som si dodnes pamätal. Ale bolo to ďalšie sklamanie. Gagy zriedkavé, jednoduché a toporne vytvárané. Kritika snobských zbohatlíkov je zvetralá, ako trojdňové pivo. Samotný Tati je tak pitoreskná postava, že pochybujem o jeho schopnosti baviť aj súčasných divákov. Do nekonečna opakovaný hudobný motív tiež neprispel k príjemnejšiemu sledovaniu diania na obrazovke. Môj strýko je pre mňa ďalším sklamaním a okrem súcitných troch hviezdičiek ukončil moju potrebu vidieť ďalšie filmy Jacquesa Tatiho. (13.02.2018)

Tati není pro mě. Čistě na osobní úrovni mi nesedí to idealizování venkova a odsuzování města - působí to na mě upřímně řečeno až nesnesitelně pokrytecky, jako nějaká propaganda. Nevěřím pak těm karikaturám, nevěřím jeho obrazu světa, Tatiho filmy jsou pro mě jen chladně převedené neživotné koncepty. A nakonec jak džungle velkoměsta a rozmazlenost buržoazie, tak i krása vesnice a upřímnost malých lidí jsou stejně úzkostlivě aranžovány a vyvolávají u mě odstup. Jediné, co vím, je, že bych nechtěl žít ani v tom, co Tati odsuzuje, ale ni v tom, co vyzdvihuje. Protože v obou případech by to znamenalo žít v jeho hlavě, kde bych musel žít podle jím odsouhlaseného životního stylu a uznávat jeho hodnoty. (24.01.2017)

Panu Hulotovi zrejme doslo huleni, protoze vsechen svuj vtip nechal na prazdninach v primorskem letovisku. Mon Oncle byla skutecne nuda k uzoufani. Minimalni zabava, neskutecne otravna hudba, stupidni scenar o nicem, nevyrazny Jacques Tati. Nejake ty hvezdy zachrany davam za spravne futuristicky baracek a zahradu, ve kterem se take odehravaly ty jedine vtipne momenty filmu. Po mnohem lepsich prazdninach pana Hulota tezke zklamani. 4/10 (03.06.2010)

Môj strýček je vo všetkých ohľadoch milý film. Tati si tu robí srandu z modernej, nepraktickej architektúry, v ktorej je dizajn dôležitejší ako jej účel. Samozrejme, že ústrený dom je v jeho filme trochu naddimenzovaný a niečo podobné vidíme na uliciach iba málokedy. Tati sa v ňom nešikovne premáva, robí bordel a tieto scény sú základom humoru filmu. Záleží od vkusu, či vám to bude aj po pol storočí pripadať vtipné. Mne občas viac, občas menej. Viac ma zaujal ztvárnený kontrast medzi klasickou (útulnou) a modernou (odosobnenou) architektúrou. Lenže ono to tak v skutočnosti nefunguje. Ako súčasť filmovej reči to ale funguje. (19.07.2012)

Jacques Tati je věčným kritikem modernizace a automatizace, jež obé berou lidem spontánnost a zabíjí nepředvídatelnost. Scénář jeho filmů se zdá být v základní výstavbě vždy obdobný – do sterilního prostředí, nejčastěji lidí z vyšší vrstvy, lidí usedlých a fádních (a bez smyslu pro humor), se postupně „infiltruje“ jeho umělecké alterego, pan Hulot – postavička zmatkáře, dětinského „anarchisty“, který vše, aniž by si to uvědomil, vrací zpět do původní přirozenosti, do zmatku a čiře organického hemžení. Jeho vpád je návratem nenucenosti (v podstatě je takovým roztomilým ekvivalentem „ne-řáda“ Jokera v Temném rytíři). Konkrétně Můj strýček stojí na kontrastu dvou světů - světa žijícího „postaru“ a světa moderny. Tento kontrast je základní stavební skladbou filmu a je vyloženě do očí bijící (vlastně nás „bije“ i do uší – u Tatiho jsou vizuální a audio složka zcela rovnocenné – zvuky pouze nepodporují obraz, jako u většiny jiných tvůrců - jsou jeho plnohodnotným partnerem – proto jeho filmy mají vždy dvě a více harmonicky/disonantně jdoucích vrstev - jednu část akce/vtipu obstarává obraz a druhou (často vůbec neviděnou) zvuky). Ale zpět ke kontrastu – v tomto snímku máme dvě základní prostředí – prostředí bohaté rodinky, která má svůj dokonale automatizovaný domeček plný nejmodernější hraček – barvy jsou zde chladné, celé prostředí je vyvedeno v přímkách, úsečkách či pravých úhlech, divák je obklíčen esencí geometričnosti. Zvuky jsou zde rušivé, nepřirozené až nepříjemné – buď v podobě neustálého hučení spotřebičů, či pískotu bzučáků. Na rozdíl od toho je chudší, Hulotova čtvrť rájem chaosu a rejdění života – je plná barev, hudby, zvuků, hlasů, lidí, dětí, psů (a zeleniny) - jsou v ní teplejší tóny barev a halabala postavené baráčky. Ten film je prostě bezmála dokonale vystavěný - ve své celkové struktuře i v jednotlivostech. A to je právě ten největší paradox Tatiho, důvod proč ho osobně nemám moc v lásce – on svoji tezi o spontánnosti neustále vnitřně narušuje precizním, ba obsedantně přesným načasováním gagů, které kdyby se jen o vteřinu zpozdily, byly by k ničemu. Kulisy staví do řádů centimetrů, zvuky mají vždy přesné užití, etc. Chybí v tom všem vášnivost, intuice, instinkt - nedokonalost, jež svou pouhou přítomností dává vždy o to víc vyniknout okolní kráse. Jeho filmy jsou takové dokonale běžící mašinky, matematické vzorce, v nichž kdyby se jedna věc porouchala, zhroutí se celá struktura. Avšak - není právě podobný „chladně-technický“ přístup přesně tím, proti čemu se Tati vždy vymezoval?! (18.06.2017)