Podivnější než ráj

Chlápek Willie co před deseti lety přijel do Ameriky dobýt svět, se teď jen válí v posteli v laciným bytě někde na periferii New Yorku a živí se sázením na koně a příležitostnými podvody v pokru. Když do stejného ráje přijede z Maďarska i jeho sestřenice Eva, která u něj pár dní přespí, je Willie vyvedený z letargie, ale společná cesta do Clevelandu a na Floridu je stejně prázdné a bezcílné bloudění, jako celých deset let dosavadního Williho života v Americe. (25.04.2009)

Jarmusch se pozná. Všechny jeho filmy nesou jeho typický rukopis. Tento film obnáší všechno Jarmuschovské. Zajímavé postavy, cestování někam + nějaká ta švihlá hudba. Je fantastické jak film funguje, a to i když s v něm téměř nic neděje. Stále ve mě rezonuje. Úžasná první povídka se odehrává vlastně jen na bytě a přesto působí nesmírnou šedou silou. Vypovídá o lidech, kteří fakt neumějí moc žít. Druhá část ukazuje tyto lidi na cestách a také zde Jarmusch ukazuje nejúžasnější rande v kině, jaké jsem kdy ve filmu viděl. No a třetí povíkda opět jen rozvádí neschopnost protagonistů nějak žít. A nakonec nechybí rozsekávka. Kamera je také luxusní, černobílá, ponurá, syrová, depresivní. Very good. (29.10.2006)

Jeden z nejvýraznějších režisérů naší současnosti je viditelně v jedné ze svých juvenilií ovlivněn filmovými vlnami druhé poloviny minulého století. Předěl zlatého věku a naší doby - tou je právě doba děje filmu - vypovídá o mnohém. Především o vyprázdněnosti světa a hodnot americké společnosti. Kamarádské duo se ve svých očekáváních i počínáních příliš neliší od svých bohatších spoluobčanů; i ono žije na pokraji legality a ilegality svého společenského bytí. Mladá Maďarka, odhodlaná uniknout stůjcostůj z kádárovskéo ráje, se velmi rychle této morálce přizpůsobuje. Faktická vyprázdněnost hrdinů, jíž odpovidá klipovitá stříhavost kompozice, je hlubinná a rozhodně ne vědomá. Všichni tři jsou s to prožívat a mít své city - sympatie i antipatie. Mělkost tohoto životního stylu odhaluje až závěr filmu ve scénách s nečekaně získanými penězmi. Otevřený konec - protiklad neblaze proslulých amerických happyendů - však nevylučuje ani naději. Naději v procitnutí a lidské sebeobrození této trojky "malých", ale ne nejmenších a ne nejbeznadějných lidských osudů. (13.06.2010)

Další Jarmuschova tradiční hra na umění. Dva povaleči se poflalkují světem. Krajně nezajímavá věc, na kterou se sice dá místy koukat (díky velice zřídkavému závanu humoru), ale jakmile se na jedinou sekundu zamyslíte, tak si uvědomíte, že je kompletně celý snímek opravdu totálně a nefalšovaně o hovně. V podstatě sledujete (naštěstí v přátelské stopáži) tři nezajímavé životní osudy tří nezajímavých lidí. Nic víc a nic méně. Za sebe (největšího filmového odborníka vesmíru) dávám slabé dva kusy. (21.07.2018)

Mám rád pomalé filmy, ale musejí mi sednout – a to se Stranger Than Paradise povedlo. Jim Jarmusch má svůj specifický styl, který na mě dýchne v každém jeho snímku a ihned se mu poddám. Leckdo se při sledování tohohle filmu bude ukrutně nudit, já jsem naopak hltal každou scénu a užíval si tenhle krásně natočený prostý příběh, který vyústí v sérii neuvěřitelných náhod. Jarmusch mě pokaždé chytí za srdce a při sledování jeho děl si připadám jako ve filmovém nebi – jeho filmy mi vždy připomenou, proč miluju kinematografii. Díky němu už také vím, že opojný zážitek si člověk může odnést i z filmu, ve kterém se vlastně skoro nic nestane. (17.07.2018)