Carmen

Zklamání? Spíš nespokojenost. Taneční výkony i hudba zaujmou, ba strhnou. Scénář osciluje kdesi mezi novelou P. Meriméa a libretem H. Meilhaca a L. Halévyho. Chybí něžná postava Micaëly jako protiváha ke Carmen (libreto), film postrádá původní drsnost prostředí a postav - místo cikánů, pašeráků, dělnic v tabákové továrně, vojáků a zlodějů zde jsou tanečníci, překupník drog. Drama současných hrdinů je nepřesvědčivé, působí jako podruhé vyvařený čaj! V předloze je Carmen divoká a nezkrotná, svobodná cikánka, Carmen Saurova je záletná vdaná žena, která si něco začala s režisérem. Místo vášně románek, místo osudovosti znuděnost. Jsem schopna pochopit vášeň a její destruktivní dopady na životy zúčastněných, co nechápu je flirt a nevěra z nudy. A tak na mne, ať se nikdo nezlobí, tahle Carmen působí. Nepřesvědčivě působil i Antonio Gades, snad se na jeho hereckém (ne)výrazu podílelo i to, že on sám byl ve svém občanském životě 5x ženatý a 4x rozvedený. Ta poslední manželka s ním vydržela až do konce jeho života - celý rok. Vášnivá láska? Nebo spíš nestálost a poživačnost? (23.11.2013)

Upraveno v říjnu 2022. Carmen Carlose Saury je žádostivým temperamentem španělské kultury a života. Carmen je omámením a posedlostí citem, kterému se říká láska. Carmen je vášeň, která slavně a vítězně uchvacuje pod dojmem okamžiku, již však nejde spoutat ani podrobit, neboť náleží pouze momentálním vítězům. Carmen je krása a vzdor, opovržení a hněv, jenž zalévá zrak rudým běsem. Saurova v pořadí již druhá spolupráce se slavným tanečníkem a choreografem Antoniem Gadesem využívá literární předlohu Prospera Mériméea z roku 1847 a ještě slavnější hudbu operní adaptace Georgese Bizeta z roku 1875, aby zplodila vášnivý taneční výjev flamencové žádostivosti. Nebyl by to Saura, kdyby se nácvik představení s touhou po originální tvůrčí seberealizaci nemísil s intimitou soukromého života. To ostatně znamená sice skromné prostředí, přesto stále plné pohybu, emocí, výjevů a bezprostřednosti. Život a umění svázány jsou v pevném svazku, a nad vším ční flamenco - vášeň, důstojnost a posvěcování lidského života. Ústředním párem španělského temperamentu je vedoucí tanečního souboru, utvářející nové představení flamenca o dramatu lásky a žárlivosti, Antonio (velmi dobrý Antonio Gades) a závazkem lásky nikdy nespoutaná mladá tanečnice Carmen (zajímavá Laura del Sol). Z dalších rolí: Antoniův přítel a nápaditý hudební skladatel Paco (Paco de Lucía), nejlepší tanečnice Antoniova souboru a také rivalka Carmen v představení Cristina (Cristina Hoyos), přední tanečník Antoniova souboru Juan (Juan Antonio Jiménez), sebevědomý toreador Escamillo (Sebastián Moreno), či Carmenin milenec Pepe Girón (José Yepes). Saurova Carmen to je zejména neustálé flamencové posvěcování života, národní španělský temperament a vášnivý taneční výraz, jímž se dokazuje láska k umění i k životu. Velmi dobrý tanečně filmový požitek! (23.10.2009)

Po Krvavé svatbě druhý Saurův krok do světa tance. Tentokrát vznikla podivuhodná syntéza flamenca a opery, klasického díla a moderního dramatu. Příběh se opět odehrává takřka pouze ve zkušebně a opět je podán jakožto film ve filmu, drama v dramatu. Struktura je složitější, tentokrát už navenek vystupuje i samostný "hlavní" příběh, jenž - zdálo by se - může upozadit ústřední Merimého záplatku. Ovšem tak tomu není, možná s překvapením zjišťujeme, že interakce příběhu starého víc než stopadesát let a toho z žhavě přítomnosti je naprosto symetrická, že vlastně nevíme, o kterou Carmen tu jde, který z příběhů si pomáhá pozadím toho druhého, co je hrané a co je skutečnost. Výjimečná, žhavě energická podívaná. (19.12.2008)

Je to čirá radost moci pozorovat proces, jak vzniká něco dokonalého. Jednoduchoučký příběh, který slouží jako kostra, na níž se navlékají dokonalá tančení čísla. Čiší z toho nenamyšlená hrdost těch lidí, kteří ji nehrají, která v nich je, a oni vlastně jen překovávají stud a zjevují ji. Tahle přirozená lidská invence suveréně překrývá všechny herecké pihy, které by se tam (možná) daly najít. (23.06.2012)

Je to ještě tanec zasazený do příběhu, nebo už jen příběh zasazený do tance? Těžko říct, ke své smůle mám ale pocit, že spíš to druhé. Ne, že bych muzikály neměla ráda, ale když z hodiny a čtyřiceti minut děje postavy hodinu a půl protančí, začínám se nudit. Zvlášť, když se jedná o hudební styl, který mému srdci zrovna blízký není. V tu chvíli může kdokoliv vychvalovat Paca de Luciu nebo povedenou choreografii, protože já se začínám dívat na tlačítko na ovladači se dvěma šipkami ukazujícími doprava. Jediné, co mě nakonec donutí ho nepoužít, je krásná dějová linie ve stylu "příběh v príběhu". Scény, kde musíte přemýšlet nad tím, zda-li se jedná ještě o hrané divadelní drama, nebo už o životní příběh dvou hlavních herců. Ano, v konečném důsledku je sice vše jen film a za vším nakonec naskočí závěrečné titulky, ale aspoň ten malý názkak toho, že se hra může proplétat s životem, vždy ocením. (05.01.2009)