Loupežník

Myslím si že povedená veselohra. Oceňuji ten nápad že to neskončilo kýčovitě tak, že by se rodiče dívky smířili se vztahem jejího budoucího ženicha. Ne, opravdu nesmířili. :-) A dokonce tam nebyl ani dotažený happy end což mě taky překvapilo. A ještě se mi moc líbilo prostředí ve kterém se natáčelo a do toho Pešek sehrál fajn malou roli. Zkrátka pro jedenkrát na pobavení to stojí za to vidět. (26.07.2020)

Navážu-li na Marthose, dnes je možno chodit na Loupežníka opět do Divadla na Vinohradech a připomenout si, že stejně jako dříve v něm kraluje Hanka Maciuchová. V roce 1972 byla sladkou Mimi, dnes hraje skvěle Fanku. Čapkova mladická hra Loupežník je přirozeným příběhem o mládí, které kontruje předchozí generaci a jako taková je stále aktuální. Je až s podivem, jak dalece Kodíček celé vyznění přenesl jinam. Držel se pouze obrysů a přidal detaily, které hra nepotřebovala, ale tehdy se mu zřejmě zdály nutnými. Je zde velké množství leteckých scén a množství komparzu na úkor dějové linie se sestrou Mimi, jež je snad důležitější, než celá mladická romance. Mohl to být zajímavý herecký duel, Mimi Marty Trojanové a Loly Mary Grossové, která ale jen zapůjčila do filmu své foto. Nicméně tam, kde divadlo disponuje perzonifikovanou láskou v podobě malých dětí v legračních kostýmech, tam film vhodně vkládá písně. Dál už ale celek leží pouze na fotogeničnosti Trojanové, což není bohužel dost. Matka Mimi v podání Marty Májové je příliš stará, Pištěk jako její otec je již zdařilejší, Gleich pod lepším režijním vedením by mohl být dobrý, o Hübnerové můžeme vést spory, ale ty už za nás teatrologie vyřešila. Souhrnem tedy velmi doporučuji se Loupežníkovi věnovat šířeji, solitérně by poznání bylo neúplné. Takto mi to vychází jako velmi zajímavý exkurz do přelomové doby českého filmu a nesmrtelná zastávka českého divadla. (11.01.2017)

Kdo neviděl, neuvěří, kdo viděl rovněž. Film se vzpírá jakémukoli možnému hodnocení, a i když se jedná o komedii, vyvolává snímek smích spíše kouzlem nechtěného. Přesto nelze filmu upřít jisté kvality díky kameře V. Vícha i hudební složce O. Jeremiáše, ovšem i tak se jedná o záležitost právem opomíjenou a zapomenutou. (09.02.2011)

Strašidelný bizár aneb Dnes tady lovím já, vy špenáte. 1) Čapkova divadelní hra z roku 1920 v knižní podobě mi pomáhala formovat postpubertální postoje ke světu. Jejímu textu ani ději jsem moc tehdy nerozuměl, ale o to to bylo dráždivější._____ 2) Pak jsem v televizi uviděl divadelní záznam hry s Jaromírem Hanzlíkem (1972). Inscenace Vinohradského divadla mi přišla výstižným vyjádřením toho, co měl Čapek na mysli. Mimochodem, informace o tomto díle zde na ČSFD chybí._____ 3) Zpěvohra s melodramatickými songy mě překvapila. Zaujal mě zajímavý akční střih souběžných dějů 24letého Alexandra Hammida._____ 4) Slavná herečka 66letá Marie Hubnerová (Fany) lámala nádherně rukama, i když chvílemi spíš vypadala, že si nacvičuje hitlerovský pozdrav. Sympatický 36letý (!) Theodor Pištěk (profesor) kontroval mimořádně nesympatickému loupežníkovi, 31letému (!) později úspěšnému opernímu pěvci Jaroslavu Gleichovi._____ 5) Nejhorší byl 39letý Josef Kodíček (scénář a režie). Čapek o své hře napsal: Myšlenka...zrodila se z touhy po domově…vyrostla vzpomínkou na mladost a svobodu, na rodný kraj a kamarády, prostě na domov. Ale nebyla jen vzpomínkou, nýbrž i loučením. Kamarádi z doby tehdejší, dosvědčte autorovi, není-li tento Loupežník aspoň trochu podobiznou vás samotných, vás, kteří jste tančili v Zátiší, sahali po každém děvčeti, utrhli každou růži a současně zvedli odboj proti stávajícímu vkusu v umění... Kodíčkovi se ve své neumělé režii podařilo tento autorův odkaz dokonale zazdít. (25.09.2016)

Původní Čapkova divadelní hra, napsaná na počátku dvacátých let, patřila k reprezentativním repertoárovým kusům většiny pražských divadel – vedle první, zahajující, inscenace (1920), uvedené na prknech pražského Národního divadla v hlavních rolích s Olgou Scheinpflugovou a Rudolfem Deylem, je tu několik úspěšných repríz, ať už na vinohradském jevišti nebo opět na domovské scéně v letech následujících (1938, 1954 a 1969). Film není divadlo, zákon, který se tehdy, na počátku třicátých let, tvůrci teprve učili ovládat, padá samozřejmě i na vrub Kodíčkovy režie Čapkovy hry. Kodíček, sám především divadelní režisér, vybavil svůj film nevhodným rámováním – změny ve scénáři vystupují na povrch až markantně a herci se před kamerou pohybují nejistě, s evidentními rozpaky a nedůvěrou. Marie Hübnerová, jakkoli je její jediné filmové vystoupení vzácnou raritou, svou Fanku příšerně přehrává, totéž se dá říci i o ostatních – Martě Májové, Jaroslavu Gleichovi, který byl ovšem tenoristou, o Peškovi, jehož zkušenost s Kodíčkem jej na několik let odradila od dalšího filmování... V čem je tedy nefilmový Loupežník zajímavý ještě dnes, pro současného diváka? Minimálně tím, že tu zní vynikající Jeremiášova hudba a snad i tím, že se na plátna vůbec dostal samotný Čapek. Žel, o Čapkově myšlení, o symbolice textu a o lidské pošetilosti toho Kodíčkův film mnoho neříká. Inu, jak se říká – žádný učený z nebe nespadl. (13.02.2011)