Norimberský proces

V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88% (29.09.2011)

Tříhodinová filmová škola. Scénář, výkony, kamera, jestli chcete vědět, jak to vše vypadá v perfektní podobě, shlédněte tenhle klenot. Mnoho brilantních dialogů, ve kterých se hledá odpověď na téma odpovědnosti a podílu člověka na rozpoutaném teroru, navíc podaných naprosto vynikajícím způsobem ať již Spencerem Tracym, Maxmilianem Schellem nebo Burtem Lancasterem. Vyprecizovaná je kamera. Například v soudní síni pomalu přejíždí okolo stěn, pak zajede mezi diváky a náhle prudce zazoomuje na mluvčího, kterého si předtím nevšímala. Celý film jsem se neodtrhl od obrazovky a ještě dlouho jsem musel o obsahu přemýšlet. Například nakolik můžeme pro "záchranu demokracie" právě demokracii omezovat? Nakolik můžeme některé skupiny vyřazovat z veřejného života, "preventivně" se "bránit"? Toť dosud otázky nesmírně aktuální, není-liž pravda? Připojuji se k Aidanovi a Exkvizitorovi. Nový film z roku 2000 stojí za starou bačkoru. "Musíte mi věřit, že jsem nečekal, že to dojde tak daleko. - Tak daleko to došlo, když jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný." A naprosto famózní starý český dabing. P. S. Fiktivní postava Dr. Ernsta Janninga vznikla patrně spojením dvou ministrů spravedlnosti, dr. Franze Gürtnera (v úřadu v letech 1932 až 1941, kdy zemřel, pokoušel se omezovat brutalitu nacistického systému) a dr. Franze Schlegelbergera (v úřadu provizorně v letech 1941 až 1942, za jeho úřadu ostře vzrostl počet udělených trestů smrti, v Norimberku odsouzen na doživotí, v roce 1950 propuštěn vzhledem ke stáří). Po něm nastoupil do úřadu Otto Georg Thierack, který v něm setrval až do konce třetí říše. Na rozdíl od předešlých zkušených právníků šlo o sice vystudovaného, leč brutálního nacistu, jehož cílem byla "nacifikace spravedlnosti". Po válce spáchal ve vazbě sebevraždu ještě před zahájením Norimberského procesu. (03.05.2006)

Kramerův Norimberský proces se nezabývá právními aspekty působení norimberského tribunálu, ani neřeší otázku zodpovědnosti za režim a jeho činy ze strany běžných občanů. Obě tato témata, ač převelice zajímavá, by vydala na podstatně víc než tříhodinový film a je otázkou, k čemu by byl výsledek vlastně dobrý. Na lavici obžalovaných usedá čtveřice soudců Třetí říše, tedy lidé, kteří nenesli pouze morální či politickou odpovědnost z titulu své pasivity, ale sami vyvíjeli určitou aktivní činnost a posílali "nevinné" lidi do vězení či na smrt. Nejde tu o nějaké hluboké pojednání, to by bylo třeba uchopit v širších souvislostech, čehož toho médium zřejmě schopno není, v mezích možností ale Kramer obstál. Snímek je pro snadnější stravitelnost podán jako klasické soudní líčení a je nahlíženo z poměrně jednoduchého lidského pohledu, místy však přesahuje i do komplikované oblasti viny jednotlivce, a to nejen mezi Němci. Těchto momentů si na Norimberském procesu cením, byť zároveň lituji jejich stručnosti. Pokud jde o zpracování, mrzí mě, že všichni zúčastnění mluví anglicky. Sice se zde užívají sluchátka i blikající diody od překladatelů, ale je to pouze iluze, přitom skutečnost by pozvedla autentičnost o třídu výše. Ta je přesto na vysoké úrovni, o což se zasloužili rovněž herci, jejichž výkony jsou přesvědčivé, ale i odpovídající jejich úloze v procesu. Není zde prostor pro nadbytečnou teatrálnost (pro kterou ve skutečnosti místo bylo) nebo přílišnou snahu působit na divákovy city; jednání se vede v poměrně věcném duchu a z dostatečného odstupu. Jedinou výjimkou je nešťastný moment Janningovy zpovědi, který můj dojem v tomto shazuje; naštěstí zůstalo jen při něm. Ne že bych nevěřil tomu, co říká, ale toho patosu na mne bylo příliš. Pro režii obecně mám jen slova chvály, výborně pracuje se scénou a i části odehrávající se mimo soudní síň, jichž není právě málo, do mozaiky celého filmu výtečně zapadají. Zvláštní kapitolou je pak soudce Haywood: jestliže je označován za "černobílého", pak pouze v tom smyslu, že chce dát za každou cenu průchod spravedlnosti, po většinu filmu však i on sám byl zjevně na vahách, co spravedlnost v pohitlerovském Německu vlastně znamená. A to je právě největším kladem Kramerova Norimberského procesu: i přes spoustu dialogů a závěrečné rozhodnutí soudu nedává jasnou odpověď na otázku, co je správné. (04.07.2007)

Místy úchvatné (Janningova zpověď), většinu času ale docela nuda. Chválit herecké obsazení nemá smysl (ale přesto – Schell s Lancasterem jsou lahůdkoví!), to samo o sobě dělá tuhle rekonstrukci dobrým filmem. Ale to, co by tohle "dílko“ mělo povýšit na umělecké dílo – vypiplaný scénář a pevné režijní vedení – trochu zaostává. Jak už jsem napsal u "Kdo seje vítr“, Kramerovy filmy zrovna nevyhledávám, a tento je další, který mi potvrdil, proč to tak je – jen málokdy totiž dokáže postavy představit tak, aby vám skutečně padly do oka (nebo naopak), jen málokdy dokáže vygradovat scény do toho nejnesnesitelnějšího napětí, jen málokdy dokáže diváka nefalšovaně emočně sejmout nebo mu nějakým podmanivým způsobem nabídnout silné podněty k přemýšlení. A jen tak na okraj – vizuálně mě vyloženě nestrhl snad nikdy. Celkově vzato solidních 70 %, ale je to hlavně za ty herce. P. S. Novější zpracování z roku 2000 s Alecem Baldwinem a Brianem Coxem v hlavních rolích na mě zapůsobilo o dost víc. (29.04.2006)

Nemá smysl přidávat komentář, který by už zjevně nepřinesl žádný nový pohled, tak se omezím jen na nadšené výkřiky působivé, mrazivé, dokonalé...!! Zvlášť oceňuju fakt, že si Stanley Kramer resp. Abby Mann pro svůj příběh nezvolili ten nejznámější Normiberský proces s hlavními nacistickými pohlaváry, ale věnují se "pouze" těm, kteří (oděni do talárů) umožnili páchat všecky ty hrůzné věci. Mimochodem: Ani mi tak nevadilo, že postavu Ernsta Janninga nakonec nehrál původně zamýšlený Laurence Olivier... "Vsadím se s vámi.." "Já se nevsázím." "Gentlemanská sázka.. Za pět let, všichni, co jste odsouzdili na doživotí, budou na svobodě..." (03.05.2006)