Popel

Na rozdíl od dnešní převážně povrchní české filmové tvorby je to dílo myšlenkově, citově i jazykově hluboké a kvalitní. Zároveň ovšem působí příliš teatrálně a exaltovaně. Neškodilo by trochu méně emocí a expresivního projevu. Když je to ale natočeno podle povídky nevyléčitelného poetického romantika Fráni, tak se vlastně ani nelze divit. (11.10.2013)

Výborně zahraná televizní hra o jedné nenaplněné lásce, velké nenávisti a léty živené ukřivděnosti, kterou na malém prostoru rozehrávají čtyři velcí herci. Pro málo obsazovanou Jernekovou jedna z nemnoha příležitostí ukázat svů talent. Černobílá záležitost, která jasně vychází ze stylu Fráni Šrámka a připomíná předvedeným herectvím a dialogy Stříbrný vítr. Celkový dojem 80 %. Klasika, kterou ocení fajnšmekři charakterního herectví. (17.02.2008)

Věčný jinoch Václav Krška nezazpíval svou labutí píseň sólo, ale právě tak, aby zpíval šťastně, tedy v duu. A s tím, s nímž si tolik rozuměli: s Fráňou Šrámkem. Každá scéna, ba každý záběr se chvěje naléhavostí. Vše se odehrává na krok od naprosté zkázy. A každého svádí hlubinně vkořeněné bolestínství od toho, aby vše příšerné zvrátil a jen se nelitoval a neoplakával se. A přitom by nedalo moc práce, aby se to podařilo. Vždyť i Krška pozdvihl dva z nejubožejších adeptů herectví – vyloženě nenadaného Marcela Vašinku a šťastně sterilizovaného Viktora Preisse – k tomu, aby podali své životní výkony. Na začátku – a bohužel nevědomě – se vydali, a žel nakonec se vrátili ke schematické, obživné rádoby hře – ke všem těm normalizačním špínám, kabaretům, nepohádkovým pohádkám a zločinům na kráse a na umění… Ohniskem filmu je ale Klára Jerneková, jež se naprosto geniálně vcítila ve svou postavu a zabila ji – přímo tak, jak si to ta křehká písecká panna přála… Tváří v tvář tomuto vytrácení bych snad dokázal obětovat i to své… (25.12.2019)

Půvabný poetický snímek je velmi důstojným rozloučením režiséra Kršky nejen s Fráňou Šrámkem, ale bohužel i s tímto světem. Herci jsou všichni dokonalí, přičemž Viktor Preiss zde dle mého názoru předvedl svůj životní výkon, neboť oproti svým pozdějším sklonům k unylosti je zde neuvěřitelně intenzivní. (11.10.2019)

Přeněžný stíne ztepilý, mohu jít s vámi, smím? Byť krásou vaší opilý, jsem také jenom stín... Osudové setkání dvou velkých píseckých patriotů, jejichž společné umělecké prolnutí překračuje stín všedního života, lze bezesporu považovat za jednu ze zásadních stop v dějinách novodobé české kultury. Komorní televizní hra Popel je lyrickým příběhem o snech a tužbách, ale také o dávných křivdách a hledání sebe sama. V první řadě je to ovšem herecký koncert Vlasty Fabianové a Ladislava Boháče, tónovaný v jemných, lehounkých odstínech tohoto pozdního partnerského intermezza, plného starých křivd a bolestných slov i pohledů, v jehož stínu se neztrácejí ani vynikající kreace křehké Kláry Jernekové a mladicky rozpustilého Viktora Preisse. Inu, kdo by se alespoň jednou v životě nezaposlouchal do těch nádherných veršů, které se psávaly na otevřených oknech, když měsíc svítil a čerstvý větřík probouzel v srdcích nekonečnou fantazii... (09.03.2015)