Král psanec

Zpočátku nadšení z povedeného spin-offu Hry o trůny bez magie, později trochu rozvolnění v podobě mírně zkratkovitého sestřihu velkého množství událostí, ale nakonec solidní satisfakce v podobě nefalšované, krvavé bitevní vřavy, která svému pomyslnému předchůdci - Statečnému srdci - neudělá ostudu. 7/10 (12.11.2018)

Kapitán Kirk s přilbou místo vlasů na hlavě dostávajíc 3/4 filmu ukrutně přes píču v každé bitce skotů s anglánama, díky čemuž je hrdým králem asi čtyřiceti poddaných, manželku má v kleci a kůň mu chcípá hlady pod prdelí ... No prostě neznat dějiny tak si na něj nevsadíte ani omylem, že by nakonec anglánům nějakým zázrakem nakopal prdele, získal zpět ženu a zapsal se do análů hysterie jako úspěšnej cápek. Každopádně i přes počáteční nezdary se Kirk pochlapí a spolu se svou početnou armádou (těch čtyřicet dacanů) začne drancovat, vypalovat a vítězit. Co mě na filmu dostalo jsou nečekaný, ale kurva jako fakt nečekaný, úmrtí. To si takhle povídá otec se synem u krbu o starých dobrých časech, otec se zasměje své vlastní historce a chcípne. Jen tak z vteřiny na vteřinu během veselé konverzace. Asi jako kdybych si v restauraci objednala kafe, usmála se na servírku, vesele křepčila do mobilu kámošce, co zrovna dělám a najednou bych chcípla, navíc bez placení, jak když zhasneš vypínač. Stejně zapůsobí král anglánů, kterej nasraně vyjede do boje plnej vzteku a síly, aby pět minut na to zjistil, že je už starej a chcípnul stářím. Prostě rčení - Zhasnul jak svíčka - tu je dokonale ztvárněno a já se tak po zbytek filmu bála, kdo všechno zničeho nic chcípne třeba během sezení na hajzlu nebo pečení buřta. Všechno prostě najednou vypadalo smrtelně nebezpečný a nemůžete si být jistí, co se stane za pět vteřin. Naštěstí se až na tyhle dva případy chcípá normálně, přírodně, po ráně mečem do palice nebo vytáhnutí střev z bachoru během oběšení. To jsou už takový klasický smrti, co člověka nepřekvapí. Závěrečná bitva je pastva pro oči, lidi a koně chcípaj v hektolitrech krve po stovkách a já strašlivě fandila týpkovi, co na každýho řval jak se jmenuje a pak dotyčnýho rozsekal na sračku či na solidní plátky sushi. Jmenoval se Douglas a viděla jsem v něm hrdost, viděla jsem v něm sílu a viděla jsem v něm pořádnýho chlapa, kterej se s nikym a s ničim nesere. Kurva jo !! (27.11.2018)

Dlouho očekávaný návrat historických epik vypadá v hlavě Davida Mackenzieho očividně úplně stejně jako v té mé. Vynikající dramatická řežba, která je stejně brutální jako je nádherná. Naturalistická kamera a herecké výkony jsou zásluhou toho, že si připadáte, jako by vás do obličeje šlehal vítr a déšť skotských vysočin. Chris Pine je král, kterého bych pěšky následovala do každé bitvy. Zkrátka perfektní. To samé platí o nebojácné Florence Pugh. Jeden z mála historických příběhů, kde jsem neznala konec a stěží bych letos našla lepší dějový zvrat. Není to dokonalý film, ale je to srdcovka. (10.12.2018)

Realita mezi chlapy v sukních před a po zbourání a naporcování Viléma Stěnoesa evidentně nebyla až úplně taková, jakou nám ji v pětadevadesátem romanticky nakýčoval brutální Mel dle zkreslujícího scénáře přímého Volišova zadku (opak předka). Ale jebat, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „abstrahujme od toho“, nechme dějepisnou akurátnost hysterikům, Statečné srdce je pořád jeden z nejlepších a nejzábavnějších historických velkofilmů, jaké kdy osvítily celuloid, a rehabilitace Bobíka Brúse, trochu nespravedlivě vygibsnovaného do proradné kundy, právě proběhla. Neproběhla asi úplně podle představ rodiny Brúsů, sice v ní Robert až na anglické velezmrdy nikoho nijak zvlášť nezrazuje, nicméně je tu vykreslený tak trochu jako přiteplený nerozhodný jeliman, porážkový Skot a latentní impotent. Ovšem proběhla téměř podle mých představ jakožto přihlížejícího, protože se jedná o poctivou, slušně odsejpající a hezky natočenou porci středověké řezničiny. Srovnávat to s výše zmíněnou Gibsoniádou je sice něco jako chlastat po ušlechtilém osmnáctiletém Lagavulinu vodu z pračky Jeníka Chodce, ale flašku to má docela hezkou a ožrat se z toho taky dá vcelku slušně. (11.11.2018)

Už první suverénní desetiminutovka na jeden záběr katapultovala moje očekávání na maximum. Následně se sice trochu zpomalí, ale divák má alespoň čas se platonicky zamilovat do Florence Pugh, obdivovat krásy skotské vysočiny a pozorovat dilema v očích čerstvě korunovaného Chrise Pinea. Režisér celý zbytek filmu sice občas naservíruje epické záběry (skotská korunovace, noční útok lukostřelců na lesní kemp, závěrečná bitva), ale gró filmu je putování party drsných skotských patriotů v čele se zlomeným králem a nesmlouvavým Aaronem Taylorem-Johnsonem alias Douglasem. Pokud vás Král psanec na první dobrou příliš neoslovil, dejte mu druhou šanci. (09.03.2024)