Sanjuro

Můj osmý a nejspíš poslední Kurosawa. Už na něj seru, protože mě zase nedokázal posadit na prdel. Mifune tady hraje (a je opět jedinej kterej "hraje") největšího geroje, kterej oplývá citem pro strategii boje alá Napoleon a protivníky vyřizuje rychleji než Chuck Norris, to všechno bez zjevné příčiny a motivace. Strategická akce bez myšlenky. V podstatě Black Hawk Down, jen místo kulometů jsou tady samurajské meče. Možná někdy, uvidíme, ale prozatím zavírám za Kurosawou dveře. (18.09.2011)

Zatím nejlepší Kurosawa, kterého jsem viděl. Příjemná délka, zajímavý příběh, skvělý Toshiro Mifune a Kurosawa v největší formě. Překvapilo mě tempo a plynulost děje, který se zbytečně nezasekává a nečeká. Kontrast vidiny boje a krve v podobě samuraje a mírumilovný a láskyplný pohled na svět skrze dvě ženy je jen jedním z kontrastů v celém filmu a jasně dává najevo, že tohle je promyšlené od první do poslední minuty. (31.12.2008)

Tentokrát nám mistr nadělil oddechový nářez s prvky komedie. Toshiro Mifune je tam namakanej drsňák, který pomáhá devíti uchům s osvobozením správce města a moc problémů mu to zrovna nedělá. Podezříval jsem ho z toho, že by celou armádu dokázal vykuchat sám, ale to by ten film byl asi dost krátkej. Nicméně Kurosawova invence se hodně objevuje u bitek (potok krve na konci rulez) a zvláště se mi líbila asi desetivteřinová scéna tancování devíti hlavních hrdinů se zajatým nepřítelem za zvuků takové rozjuchané hudby. (06.01.2007)

Historická linie Kurosawova díla se opakovaně vrací k základním mravním problémům tradicemi a statičností spoutané země a mezí a možností rezistentního individua v tomto rámci ortodoxie konvencí a kast. Tímto jedincem je i tentokrát oblíbený Kurosawův herec Toširo Mifune. Rozvážná dynamičnost brzdí nepřipravenou horkokrevnost naivního mládí a výstižně reprodukuje cyklickou časovost doby, v níž se činy statečného čestného samuraje odehrávají. Happyend není za těchto okolností vyumělkovaný, ale přirozený a jako vyvrcholení nenapadnutelný. Jakkoliv tyto pohledy do národní identity mohou působit pro Evropana neobvykle a až nestravitelně, jejich význam je neoddiskutovatelný. V zásadě rovněž evropskýma očima kvalitou, která má japonské kořeny, prostředkují všelidské nesnáze a žaly. Katastrofický konec a zhroucení japonského státu v r. 1945 byly ještě v době vzniku filmu živým, palčivým problémem. A tímto problémem bylo nejen končící samurajství a jeho mravní a myšlenkový svět, ale i neméně nesnadná otázka jak odlišit to, co by mělo zůstat i do budoucna, od toho, co se viditelně přežilo. Problém, který je všelidský a nadčasový. I dnes, téměř půlstoletí po vzniku tohoto filmového klenotu nejvyšší zlatnické práce. (26.08.2007)

Další výborný Kurosawův film s bezejmenným samurajem v sobě nese hned několik zajímavých postupů v otázkách důvěryhodnosti postav a jejich konání, spojuje aspekty etiky (a etikety) v očekávání budoucího chování hrdinů a zajímavě modeluje aktivnost i pasivitu protagonistů. A bezmála každý, i sotva znatelný čin (a někdy i absence činu), má v celém korpusu příběhu své místo a je později využit, či je na něj nějakým způsobem navázáno. Když například Mifune několikrát vytkne devíti mladým rebelantům přílišnou horlivost, oni se nakonec (navzdory očekávání) poučí. Avšak jejich těžce nabytá trpělivost se projeví právě v ten nejhorší možný moment, v kterém by naopak měli být spontánní a akční. Nebo když Mifune řekne, že je úplně jedno, zda pošle jako znamení svým druhům bílé, či červené kamélie. Tato zdánlivě nedůležitá replika je nakonec použita ke konečnému rozuzlení situace (ne-li celého příběhu). Krom nebývalé komplexnosti a vnitřní spjatosti, tím snímek získává také na skutečném napětí – divák totiž nikdy netuší, co kdo udělá a jakým překvapivým způsobem to ovlivní celé další dění. (21.04.2017)