Sladký ničema

Jeden z těch průměrnějších Allenových filmů - tu čtvrtou hvězdu dávám snad jen kvůli vynikajícím hereckým výkonům - Raye prostě nemohl zahrát nikdo tak fantasticky jako Sean Penn - a taky tradičně kvůli muzice. Jinak jde o střídání slabších chvil s těmi silnějšími, děj je souvislý a nevadí, že je vyprávěn pouze v epizodách. Prostě takový Rok Ďábla v provedení Virgila Starkwella (Seber prachy a zmiz). (28.10.2014)

nádherný film, páči sa mi už to samotné spracovanie, akoby fiktívny dokument, a vôbec nie je podstatné, či nejaký Emmet Ray existoval, alebo je to len výplod Woodyho predstavivosti, pretože sledovať príhody a životné cesty takej výstrednej postavičky navyše v podaní skvelého Seana Penn, ktorému čo sa hereckých výkonov na păty šliape úžasná nemá Hattie a v spojení s nádhernou swingovou hudbou je jednoducho nádhera, krásny filmový zážitok (19.09.2005)

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)

Woody se vyznává ze své lásky k jazzu, což by bylo fajn, kdyby ovšem pamatoval i na své diváky, kteří se v něm nevyznají tak dobře, jak on sám. Sweet and Lowdown pro mě není zklamání, protože jsem od tohoto filmu nic nečekal, je to jen zkrátka průměrný film o jednom zvláštním týpkovi, který si neváží prakticky ničeho, co má. Plusové body u mě snímek získal za Umu Thurman a Samanthu Morton, která byla opravdu rozkošná. Sean Penn mě nějak nenadchl a samotný Woody taky ne. Zkrátka a dobře, Allen má tuny filmů, ve kterých je mnohem lepší. Ať už před kamerou nebo za ní. 50 % s tím, že někdy v daleké budoucnosti tomuto filmu dám druhou šanci, jestli jsem náhodou něco nepřehlédl (nebo možná jen proto, abych viděl rozkošnou Samanthu? Kdo ví…) (05.01.2013)

Navzdory tomu, že je to film plný krásné hudby, s dokonalým obsazením i hereckými výkony, a skvěle napsanou titulní postavou (Emmet Ray je v hereckém ztvárnění Seanna Penna prostě neodolatelný), mě moc nebavilo to sledovat a musel jsem se do toho dost nutit. Podle mě to prostě postrádá nosný příběh, který by to dramaticky rozvíjel z bodu A do bodu B. Ten film se líně táhne odnikud nikam, Emmet zůstává v závěru stejný jako na začátku, a celý film se pravděpodobně vykouří z hlavy za pár dní. Nesednul mi ani ten formát mockumentu, ty mluvící hlavy mě tam vyloženě obtěžovaly a kdyby se to z filmu zcela vypustilo, fungoval by podle mě líp, byť se obávám, že v rámci životopisného (respektive pseudoživotopisného) žánru - který osobně řadím k těm nejnudnějším vůbec - z toho stejně nikdy chytlavý děj postavit nešlo. A přesně pro tu nudu mě to minulo, což je škoda, protože některé momenty tam jsou vyloženě "allenovsky" kouzelné. (05.06.2021)