Beze stop

Tenhle film mně dostal a to naplno. Člověk si u něj uvědomuje a obzvláště v dnešní době, že sice žije ve svobodné zemi, může se i přes šířící se cenzůru všude možně svobodně vyjadřovat, ale že o svoji svobodu jsme už dávno přišli. Každý den náš věrný sluha mobilní telefon na nás donáší, protože je věrným sluhou i jiných. Stejně tak činí počítače, kreditní karty... Každý den nás sleduje bezpočet kamer ve vřejném prostoru. Bez účtů na internetu, v bance, na počítačích, bez různých registrací jsme dnes nic v současném moderním světě jaký známe. Hodinky a náramky nám měří a zaznamenávají tep, stres, tlak i ušlé kroky...dokonce dobu kdy spíme a jak spíme... A okovy se utahují. Někde se už uvažuje, že nebudou papírové peníze... Bude tedy možno jen při pouhém placení sledovat každého kde byl, v kolik hodin tam byl, co nakupoval, v jakých částkách, jak často to nakupuje... Ano, děje se tak s naším souhlasem. Nemusíme mít mobil, hodinky, počítač, nemusíme sami na sebe na sociálních sítích sdělovat informace.... S tím ostatním to už je dnes ale složitější.  Možná, že ještě lze někde žít úplně mimo civilizaci. Chovat dobytek, pěstovat si zeleninu a ovoce, žít jen z darů přírody. Absolutní indie život. Jenže těch míst, kde to realizovat už moc není a pak to chce i mít na to koule. Nevyhledávat civilizaci, když se nebude dařit ať už půjde o neúrodu nebo nemoci... I hrdinové našeho filmu čas od času museli ten kontakt udělat. A potřebovali peníze. Já jsem z toho příběhu do teď paf. Chování otce mi přišlo těžce sobecké, ale nikdo jsme nebyli ve válce a jen těžko můžeme uvažovat jak by bylo nám a jak se žije s nočními můrami veteránům. Na rozdíl od trochu afektovaného filmu Tohle je náš svět, který i přes svůj sympatický pohled působil šíleně neuvěřitelně, tohle je úplně jiné. Ben Foster byl super, ale z Thomasin jsem byl paf. Zaujala mne už v Králíčkovi Jo Jo ne zrovna zdařené válečné haka haka komedii. Ale tady jsem si její herectví užíval každou minutu. Ty pohledy když nevěděla jak odpovídat, když předváděla vnitřní boj rozumu a zároveň lásky k tátovi...  Neuvěřitelná záležitost. Navíc pastva pro oči, protože většina filmu se odehrává v nádherných amerických lesích. Já jsem se něco najezdil na čundry a tak se mi i zastesklo po té vůni lesní půdy když večer uléháte u dohasínajícího ohně s hvězdnatou oblohou prosvítající skrze koruny smrků a borovic... No, budu muste zase vyrazit! Tento film rozhodně doporučuji! Krájím do pánvičky 5 lišek. * * * * * (15.08.2021)

Ono je fajn, že se film nesnaží soudit, ale přeci jenom nějaká kontroverze by se sem hodila. Nemuselo by se jednat o nic výrazného, protože to by v poklidném stylu vyprávění působilo nepatřičně, ale něco mi tady chybělo. Stejně tak by neškodilo, kdyby režisérka vysvětlila, co oba hlavní hrdiny dohnalo k jejich stylu života. Náznak tu sice je, ale uvítal bych něco doslovnějšího. Nicméně to vše nic nemění na tom, že se jedná o silný příběh otce a dcery, jejichž vztah čím dál silněji ovlivňuje přesun z divočiny do civilizace. Vedle hezkého prostředí je to hlavně o hereckých výkonech. Vedle Fostera, na jehož Žižku se začínám těšit čím dál víc, vyrostla do výšin Thomasin McKenzie, která má ohromnou budoucnost. 70% (13.10.2018)

Za souslovím "nezávislý film" v posledních letech většinou podezřívavě hledám nějaký pravdoláskařský moralizující blábol pro salónní humanisty a naivní idealisty odtržené od reality. Ale tady jsem se spletl. Nejedná se totiž o utopické vlhké fantazie o návratu do lůna Matky Přírody a životě v souladu s ní, jak jsem se zpočátku domníval, ale o psychologicky zajímavý příběh o potřebě života mimo společnost. Ne na okraji společnosti, ale mimo společnost, to je důležité. Ovšem v dnešní době a v našem civilizačním okruhu je to takřka nemožné, to dá rozum. Ale Ben Foster to se svou dcerou zkouší stále znovu a znovu a nenechává se odradit. Dlouho mi vadilo, že scénář nevysvětluje podstatnou věc, a to proč a před čím (před jakou minulostí) Foster vlastně utíká, ale postupně jsem zjistil, že to není důležité a že je vlastně lepší, když to zůstane skryto. Film zkrátka nenabízí žádné odpovědi, protože ani neklade žádné otázky. Ale v leckterém divákovi může vzbudit určité pocity a pobídnout ho i k nějakému tomu zamyšlení, třeba nad smyslem života, vesmíru a vůbec. Například část mého Já si opět potvrdila, že by se jí asi líbilo žít na americkém severozápadě. (06.11.2022)

Žilo se jim dobře. Tedy alespoň to tvrdí. Než je dostihla společnost, ta krutá konzumní společnost a chtěla jejich existenci v přírodě zadupat. Divák nemusí být génius, aby pochopil, že posttraumatická stresová porucha válečnému veteránovi znemožňuje fungovat jako 97,8 procent společnosti. Jeho bystrá dospívající dcera s ním žije v oregonských lesích jednoduchý život v souladu s přírodou. Dobrovolně. Prozatím. Protože právě okusila, že to jde i jinak. A rozhodně se nebrání novým možnostem. Postupně tak vnímáme dva silné charaktery a dynamiku jejich (milého a uvěřitelného) vztahu. Minulost tvůrci neřeší, soustředí se na to, že zvědavost a otevřenost dcery ničí jejího otce. Nechtějí, abychom dvojici litovali, abychom s nimi souhlasili. Americká autorka Debra Granik sáhla po dalším nenápadném dramatu s obyčejnými hrdiny, které minimalisticky nechává plynout, a svým komorním pojetím dává vyniknout hereckým výkonům. Zatímco v Do morku kosti válela Jennifer Lawrence, tady na sebe upozorňuje novozélandský talent Thomasin McKenzie. Bude radost jí dál sledovat. Ben Foster je charismatický držák, který pravidelně střídá drahé látky s menšími projekty. Samozřejmě se šlo více odvázat (to myslím směrem k režisérce), ostatně nějaké silnější scény bych uvítal. I když i tohle bude pro mnohé atraktivní kus. PS: americké vánoční stromky prostě musejí vypadat bezvadně. (15.12.2021)

U filmů jako je tento je velmi důležité, jak moc blízko máte k lidem a ke společnosti obecně. Jestli jste spíš alternativnější, nebo třeba bez mobilu neopouštíte byt. Pro někoho velmi společenského mohou být postavy otce a Tom ztuha pochopitelné, resp. těžko si představí, jaká moc může někoho přimět odloučit se od lidí. Jsem trochu asociál, takže jsem ten niterný příběh válečného veterána, kterého sužují vlastní démoni a dcery, která mu stojí po boku, pobíral aniž bych se nudil. Ale úplně vidím většinu lidí co znám, jak si během filmu vyřídí pár sms, v klidu si udělají večeři a všelijak se to snaží vydržet dokonce, aby se dozvěděli, jestli je tatík domestifikovatelný, nebo ne. Díky tomu, že se tady nekřičí, akce téměř neexistuje a vše se ubírá vcelku poklidným tempem, by se mohlo zdát, že je to jen ubíjející nuda o divných lidech. Přesto je závěr emočně silný. Nehledejte ale nějakou ukrutnou pointu, nebo katarzi...prostě tiše sledujte příběh otce a dcery, kteří nemohou, nebo nechtějí být součástí společenství. V USA má slovo komunita dočista jiný význam a po rodině je to velmi důležitý aspekt života Američanů. V tomto kontextu je to propadání se za hranice i té nejmenší komunity, pro většinu amerických diváků synonymem pro ztrátu úplně všeho, pro život beze stop. (21.09.2020)