Utøya 22. juli
U: July 22
Utøya, 22. júla
Utøya: July 22
Režie:
Erik PoppeKamera:
Martin OtterbeckHudba:
Wolfgang PlaggeHrají:
Andrea Berntzen, Aleksander Holmen, Brede Fristad, Elli Rhiannon Müller Osbourne, Sorosh Sadat, Hang Tran, Solveig Koløen Birkeland, Jenny Svennevig (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Norský snímek Utøya, 22. července zachycuje masakr na letním táboře Svazu dělnické mládeže na ostrůvku u Osla v létě 2011. Skutečnou tragédii, při níž přišlo o život sedm desítek převážně mladých lidí, režisér Erik Poppe zpracoval jako drama natočené v reálném čase bez hudby a střihu – vytrvale sleduje mladou Kaju, která se snaží bezhlavé střílení přežít a zároveň najít v chaosu a panice svou mladší sestru. Snímek vznikl na základě reálných svědectví, scénář filmu je založen na hloubkových rozhovorech s přeživšími a snaží se co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Popisuje události z jejich perspektivy a skládá hold jejich odvaze. (Film Europe)
(více)Recenze (246)
Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50% ()
Ani rekonstrukce, ani dramatický film, trochu hrůzy na začátku a na konci. Ani memento ze závěrečných titulků nevyrobíš. ()
Maximální intenzita prožitku přebila uplně všechno. Nechápu jak norský bezpečnostní složky mohla nechat ty děti tak dlouho vystaveny řádění toho fašounskýho sráče, který teď má, stejně jako každej terorista v Evropě luxusní podmínky v kriminálu, místo šibenice. ()
Klobouk dolů za to, jak tvůrci tento film dokázali natočit na jeden zátah. Dodává to na neuvěřitelné autentičnosti. Jen škoda, že atmosféra se chvíli vytrácí. Přeci jen to těm norskejm policajtům trvalo fakt docela dost dlouho, než toho posranýho Brejvika dostali. Na druhou stranu ale musím říct, že obsah trošku přebil námět, protože i když tento film v sobě skrývá obrovské filmařské kvality, pořád se jedná "jen" o rekonstrukci masakru. A nic víc. Po shlédnutí filmu jsem nicméně musel shlédnout i nějaký dokumenty, abych si o tom udělal větší obrázek. Bejt norskej úřad, pošlu Brejvíka do Guantanáma, aby mu tam za to rozmrdali prdel. To, co občas napíšou noviny o norském věznictví je totiž poměrně k smíchu v porovnání s tím, co provedl. ()
║Rozpočet $22miliónov║Tržby Celosvetovo $3,649,000▐ Smutná ohavnosť, je aj odvahou niečo takéto točiť, nechápem ako na to mohli mať domáci Nóri vôbec žalúdok. Po technickej stránke ide o zaujímavé prevedenie, klobúk dolu utiahnuť to celé bez jedného strihu. To chce pevné nervy a riadnu organizáciu štábu. Na druhú stranu mi to ale príde až zbytočne zdĺhavé, nedostane sa to pod kožu tak akoby malo. Tie výstreli niekde z diaľky schladia, rovnako tak záver, keď sa kamera pohybuje medzi obetami na pobreží, pri útese ale asi to je tak všetko, prevažne to je také uťahané, občas až nezmyselné, keď sa dievča na ktorú je zameraná kamera a teda aj príbeh, vyberie do tábora pri maximálnom ohrození hľadať sestru. /60%/ ()
Počáteční panika je ultrapůsobivá. Rány, zděšení, lidi zdrhaj, nikdo neví, co se děje. Z toho fakt mrazí. Pak už je to ukrývání trochu dlouhé, ale stejnak, jako rekonstrukce, jak se lidi mohli cítit maximálně funkční. ()
Nadhodnocené až běda a naprosto divácky nevděčný a zbytečný film, který jen mediálně přiživuje Brevikovu nechvalnou proslulost. Událost, která se stala 22. července 2011 na ostrově Utøya v Norsku byla strašlivá a zemřelo při ní 77 mladých studentů, bohužel samotný film nepředstavuje ani zdaleka hrůzu, která v reálnosti proběhla. Měl jsem velký problém s tím, že ve filmu absolutně nic nevidíme pouze slyšíme, takže kdybych byl slepý odnesu si zážitek naprosto obdobný. Film se zaměřuje pouze na jednu dívku, která celý film běhá, křičí, ukrývá se v jehličí či pod skalou a hledá svou sestru, zatímco Breivik kdesi v nedohlednu střílí bezhlavě všechny studenty, avšak divák slyší jen výstřely, řev a běh. Ve filmu je jen jedna mrtvola, jedno zranění a absolutně žádná krev, dokonce ani samotného Breivika neukážou a to beru za obrovský podraz už když všude zmiňují slovo "Masakr". Natočeno poměrně autenticky a na jeden záběr, ale co z toho když se za celý film nic nestane. Doufám, že Paul Greengrass v Americkém remaku příští rok natočí opravdový masakr s dusným psychickým terrorem a maniakálním Breivikem, aby předvedl na plátno opravdovou hrůzu, která tehdy proběhla. Kdyby alespoň v závěru ukázali fotky zesnulých, abych to mohl brát jako památku, ale ani toho jsem se nedočkal. Tohle je bez koulí, bez šťávy, bez drajvu a emocí. Ble. 30% ()
Nejsilnější zážitek z letošního filmového festivalu Cinematik. Autentický, depresivně a hlavně technicky a herecky překonává další filmové standardy. Technicky kamerou na jeden záběr, bez jediného střihu a hlavně herecky (neherci podávají emocionálně zdrcující výkony). Andrea Berntzen překonává herečku Laia Costa z Victoria (2015). Nepamatuji takové ticho v kině v závěrečných titulcích a odchodu z kina. Síla. [MFF Cinematik 2018] ()
Považuju za problém, že není moc velký rozdíl mezi tím o tomhle filmu slyše a pak ho vidět - jeho zhlédnutí nepřidává nic k vědomí, že tento koncept existuje a byl realizován, ale v rámci toho nevychází z očekávání, spíš je upřímně řečeno ani nedorovnává, protože "žánrové" berličky narušují dost často tu úpěnlivě budovanou autenticitu. ()
Skutečný masakr vyprávěný očima fiktivních obětí, které Breivika jen jednou letmo zahlédnou (a jeho jméno v celém filmu nezazní) a jinak jen slyší výstřely a velmi zdlouhavě pobíhají a schovávají se po ostrově a telefonují rodičům. Klidně by se to dalo zkrátit na polovinu. ()
Konečne film, ktorý nestavia celú svoju pointu na digitálnych superefektoch a trápnych drsňáckych hláškach. Práve vďaka absencii týchto nezmyslov, ktoré tak nemám rád, sa divák má možnosť priamo vtiahnuť do prostredia deja a prežívať ho s postavami. Napriek tomu, že nie som zďaleka plne stotožnený s ľavicovými liberálmi, záverečný odkaz tohto filmu beriem na vedomie. ()
Pamatuju si večerní zprávy ve veřejnoprávní televizi, které se skoro výhradně věnovaly útoku ve vládní čtvrti v Oslu, a pak v rámci telefonátu s externím spolupracovníkem ČT došlo ke zmínce, že se má údajně střílet i na nedalekém ostrově. A až pár desítek minut poté bylo zřejmé, co za tragédii se na ostrůvku Utøya odehrálo. Zvlášť když umírali zejména mladí lidé. Běhal mi mráz po zádech. Zatraceně moc. Po projekci snímku režiséra Erika Poppa, který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, jsem si reportáž České televize pustil znovu. A emoce zase udělaly své. Ovšem u samotného snímku to s nimi bylo velmi rozpačité. Prostě se příliš nedostavily. Fakta jsou zřejmá. Provedení ovšem nejisté. Kamera si záhy za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tentokrát mě ale napadá pouze slovo monotónní. Zastavíme se u několika postav, ale ani ony v téhle štvanici nijak nezaujmou. Samozřejmě občas zamrazí – volání, které už dcera nezvedne, tahanice o poslední úkryty, chlapec ve žluté bundě – ale stejně mi chybí odpověď, proč snímek vlastně vznikl. Pocta obětem? K dobru jde fakt, že masového vraha snímek nezmíní ani jednou, nechce mu dělat radost či „reklamu“. Nevím, zda je správné použít spojení přidaná hodnota, ale něco mi prostě zoufale chybělo. Minimálně emoce ano. ()
Na jeden nádych, odsledované Nórske šialenstvo. Človeku je miestami naozaj veľmi ťažko, a len z vypätím síl sleduje niečo, čo nedáva žiadny zmysel. Rezať, soliť, zahojiť rany, opäť narezať, opäť soliť, opäť zahojiť rany, a takto stále dookola, do konca života. Takýto slaboch, si zobrať život nezaslúži. Takýto panák, musí trpieť .. ()
Při hodnocení filmu mám rozporuplné pocity. Nebylo to filmařky vyumělkované, autoři vsadili na dokumentární pohled ze strany napadených, což vidím jako velké plus. Jako velmi emotivní divák mám problémy dívat se na jakékoliv násilí, byť je jen naznačeno. Chápu záměr přiblížit atmosféru celého masakru, jenže moje vnitřní já se bránilo sledovat něco, v čem nemohu zabránit a o čem vím, že to špatně dopadne. Z pohledu diváky mi chyběl nějaký přelom, vyvrcholení, (nebo tam bylo?), ale asi nebudu mít odvahu vidět snímek znovu. ()
Neuvěřitelně intenzivní masakr kterej mě od chvíle vypuknutí tý šílený paniky chytnul a nepustil až do konce. Greeangrassova verze byla tak nějak celkovým shrnutím té údalosti. Tohle je jen část z ní z pohledu hlavní hrdinky kdy to, ale muselo bejt fakt peklo když člověk neví co se děje okolo něj umírají lidé a jenom se modlíte aby jste nebyli další. Chápu, že spousta diváků má problém s tím konceptem a i já uznávám, že ke konci už to bylo trochu stereotypní a za to nedám plný počet, ale že bych se nudil? Tak to ani náhodou.90% ()
Uplne ma to rozsekalo. Na jeden zaber natocena rekonstrukcia neuveritelnej tragedie a jeden z najstrasidelnejsich filmov co som videl. Od 10. minuty zimomriavky a od 20. slzy az do konca. 10/10 ()
Zvolená forma mě moc nenadchla. Vše sledujeme prakticky jen očima hlavní hrdinky, která se schovává před něčím co vlastně ani nevidíme. Takže se dozvíme maximálně to, že kolem běhají zmateně lidé, ozývají se výstřely, že mají v Norsku stromy a skalnaté pobřeží. Navíc kromě hlavní hrdinky jsou postavy hrozně nesympatické. 40% ()
Pocit, který jsem si přál, aby ve mně tenhle film zanechal, byl bohužel silnější než pocit, který ve mně doopravdy zanechal. I tak respekt představitelce hlavní postavy a celému štábu. A pokud se mě zeptáte, jestli na Utøyu máte jít do kina, řeknu vám, že jo. ()
50%, oceňuji nápad reálného času, zároveň se z daného tématu mohlo dostat více pro film. Je fajn, že tvůrci se snažili udělat film dle výpovědi, ale je pokud dělám film a ne dokument, chtělo by určité části zdramatizovat a zrychlit, aby divák více pocítil tíseň situace, která ve skutečnosti jistě byla. ()
Související novinky
Be2Can hlásí rekordní počet zapojených kin
Be2Can: rekordní počet zapojených kin, Zlatá palma, současný německý film, čínská senzace ve 3D a čerstvá cena Fipresci z Benátek pro maďarský film Be2Can – přehlídka soutěžních a oceněných filmů… (více)
Utøya 22. júl je esteticky fascinujúce pseudodokumentárne skúmanie masakry na ostrove Utøya v roku 2011 z pohľadu jedného z mladíkov uväznených na ostrove. Rozhodne sa líši od nedávno vydaného filmu 22. júl (2018) Paula Greengrassa z produkcie Netflixu, tvorcovia filmu Utøya 22. juli majú malý záujem o politickú kontextualizáciu. Porovnania sú, samozrejme, nevyhnutné, ale zaujímavé je, že Greengrassa príliš nezaujíma samotný masaker, namiesto toho sa sústreďuje na následky a následný súdny proces, pričom sa snaží objasniť niektoré krajne pravicové politické motivácie. V tomto zmysle sa filmy Utøya 22. juli a 22. júl dopĺňajú tak, že poskytujú primerane komplexný prehľad motívov, činu a trestu. V čom je však Utøya 22. juli mimoriadne chvályhodná, je jej mimoriadne estetické spracovanie, ktoré ju povyšuje z dobrého filmu na vynikajúci. Film Utøya 22. juli, ktorý napísali Anna Bache-Wiig a Siv Rajendram Eliassen podľa spracovania príbehu Erika Poppeho, ktorý ho aj režíruje, je založený výlučne na výpovediach preživších, ale postavy sú vymyslené. Film sa začína výbuchom bomby v Osle. Potom sa presunie do letného tábora Ligy robotníckej mládeže na ostrove Utøya. Keď sa pomaly začínajú šíriť správy o bombovom útoku v Osle, predstaví sa nám Kaja (výnimočná Andrea Berntzen), 19-ročná dievčina s politickými ambíciami. Zatiaľ čo študenti diskutujú o bombardovaní, počujú z lesa prichádzať zvláštne zvuky. Spočiatku sa domnievajú, že sú to petardy, a až keď sa zo stromov začnú rútiť vystrašení táborníci, uvedomia si, že hluk je streľba, a tá sa postupne približuje. Bombový útok aj útok na ostrove Utøya vykonal Anders Behring Breivik, pravicový terorista. Breivik veril, že Európa v súčasnosti zažíva stret civilizácií, ktorý spôsobuje prisťahovalectvo a rôzne utečenecké krízy, a považoval sa za rytiera bojujúceho proti moslimskej imigrácii. Pri bombovom útoku v Osle zahynulo osem ľudí a 209 bolo zranených a pri následnom útoku na ostrove Utøya zahynulo 69 ľudí a 110 bolo zranených. Hoci sa zaoberá politicky motivovaným incidentom, Utøya 22. juli je relatívne apolitický film a má malý záujem o kontextualizáciu udalosti v širšom spoločensko-politickom rámci. Namiesto toho je to pocta mladým ľuďom. Filtrovaním udalosti prostredníctvom Kaji ju Poppe dokáže narativizovať. Samozrejme, možno namietať, že použitie fiktívneho protagonistu je neúctivé. Film však vznikol po konzultácii s mnohými ľuďmi, ktorí masaker prežili, a v rozhovore pre The Guardian Poppe uvádza: "Mojím celkovým cieľom pri tvorbe filmu nebolo traumatizovať ľudí, ale pomôcť im v procese uzdravovania." V tomto zmysle je film skôr potrebný a katarzný, než aby sa ukázal ako exploatačný. V Nórsku sa skutočne konali súkromné premietania, na ktoré boli pozvaní pozostalí, rodiny a priatelia obetí, a Poppe si pred jeho zverejnením vyžiadal ich súhlas. Film však nie je úplne apolitický. V úvodnej aj záverečnej legende sa spomína krajne pravicové zmýšľanie a Poppe dáva najavo, že ide o odsúdenie takejto ideológie. Múdro sa však rozhodol, že nám toto odsúdenie nebude vtláčať do hrdla, ba dokonca ho nebude ani dávať do popredia. Azda najvýznamnejším politickým bodom filmu je to, že sme nútení vidieť v konkrétnostiach udalosť, o ktorej máme tendenciu uvažovať ako o abstrakcii; jedna vec je povedať, že zomrelo 69 ľudí. Je to odosobnené, depersonalizované, je to štatistika. Niečo úplne iné je však vidieť, ako niektorí z týchto ľudí zomreli. V tomto zmysle je film mimoriadne účinným odsúdením násilia páchaného strelnými zbraňami. S tým súvisí aj estetická pointa, ktorá prechádza do politickej; Breivika vidíme len raz, z veľkej diaľky, v siluete na horizonte. Namiesto toho, aby ho film ukazoval, je po celý čas pevne zviazaný s Kajinou perspektívou. Po skutočnej udalosti bolo 69 mŕtvych a stovky zranených a traumatizovaných anonymných, pričom Breivik okupoval všetky titulky novín. Film to obracia, takže sa sústreďujeme na obete, pričom páchateľovi je odopreté akékoľvek pôsobenie. Pripomínajúc spôsob, akým Terrence Malick spočiatku predstavil japonských vojakov v Tenkej červenej línii (1998), Breivikovi nie je dopriata žiadna patológia, interiorita ani psychologická verifikácia. Namiesto toho je vyňatý z tela. Jeho meno sa vlastne ani raz nespomenie, dokonca ani v úvodnej či záverečnej legende. Namiesto toho je jeho prítomnosť zjavnejšia v zvukovom dizajne Gisleho Tveita než v kamere Martina Otterbecka. Tá pozostáva predovšetkým z neustálej streľby, ktorú počuť počas celého filmu. Bez hudby alebo soundtracku, ktorý by prerušoval dejové úseky, pôsobí nekonečné praskanie streľby kumulatívne tiesnivo a desivo, dezorientujúc postavy aj divákov. Z estetického hľadiska je však film príkladný aj po zvukovej stránke. Napríklad v skutočnosti od prvého výstrelu do Breivikovho zatknutia uplynulo 72 minút. Vo filme od chvíle, keď počujeme prvý výstrel, do momentu, keď film prejde do čiernej farby, uplynie presne 72 minút. Okrem toho počujeme presne rovnaký počet výstrelov ako Breivik v skutočnosti, teda 186. Najodvážnejšie je však to, že 72-minútová sekvencia je vytvorená tak, aby vyzerala ako jeden záber, pričom strih je skrytý, à la Birdman alebo (Neočakávaná cnosť nevedomosti) (2014). Film sa nakrúcal na jeden záber v piatich po sebe nasledujúcich dňoch, pričom každý deň sa odohrával rovnaký scenár. Poppe a jeho strihač Einar Egeland potom zostrihali úryvky z každého dňa spoločne, pričom strihy skryli za pohyb kamery alebo tmu na plátne. Spolu s tým sa všetko nakrúcalo z ruky, čím sa upustilo od pseudostability, ktorú poskytuje použitie Steadicamu. Ručný charakter kamery, efekt jedného záberu a štruktúra v reálnom čase spoločne vytvárajú pseudodokumentárnu verizmus, akoby kamera doslova zachytávala tieto udalosti tak, ako sa skutočne dejú, spôsobom cinéma vérité. V tomto zmysle je fabula maximálne nesprostredkovaná, bez akéhokoľvek dojmu všadeprítomnej umelosti alebo vševediaceho autorského hlasu. Namiesto toho film pracuje na tom, aby diváka vtiahol do udalosti. Vytvára sa tak výrazná zážitková rovina, keďže divák je nútený uvažovať o tom, aké to muselo byť byť byť účastníkom tejto nočnej mory - vidíme a zdieľame paniku, keď postavy vykúkajú spoza úkrytu, ženú sa do bezpečia alebo sa rútia k zemi. Týmto spôsobom sa film vyhýba tomu, aby bol vzrušujúci v akomkoľvek konvenčnom zmysle; to, čoho sme svedkami, je naopak hlboko traumatizujúce a zážitok pre diváka je utrpením, takmer skúškou odolnosti. Málokedy sa podarí takto tematicky zdôvodniť umelo vytvorený jediný záber. Namiesto toho, aby štruktúra jedného záberu slúžila ako vlastné zdôvodnenie, Poppe ju využíva na podvrátenie žánrových očakávaní a zneistenie rozprávania, a to všetko v mene toho, aby divák nemohol dosiahnuť akýkoľvek upokojujúci pocit normálnosti. Posledná poznámka k estetickému stvárneniu filmu sa týka niekoľkých úvodných sekúnd 72-minútovej sekvencie, ktorá sa začína skvele premysleným vizuálnym trikom, ktorý je rovnako ako všetko ostatné vo filme tematicky opodstatnený. Keď sa kamera priblíži ku Kaji zozadu, tá sa otočí a pozrie sa priamo do objektívu so slovami: "Nikdy to nepochopíš." Zdá sa, že ide o výzvu rovnako ako o konštatovanie smerujúce k divákom, o prelomenie štvrtej steny. Po chvíli však otočí hlavu a vidíme, že má na ušiach slúchadlo. Potom sa rýchlo ukáže, že sa rozpráva so svojou matkou a jej komentár bol diegetický - keď sa pozrela do kamery, neoslovovala divákov, bol to len smer, ktorým sa pozerala. Tento jednoduchý, ale účinný moment okamžite vyvedie diváka z rovnováhy, upozorní nás na umelosť filmu v takmer Verfremdungseffekt, aby sa potom od tohto zdanlivého momentu sebareflexie odklonil o 180 stupňov a úplne nás ponoril do fabuly. Samozrejme, film nie je dokonalý a Poppe sa v niekoľkých prvkoch mýli. Napríklad zobrazovaná tragédia je sama o sebe zdrvujúca a väčšinou zostáva odťažitá. Občas však cíti potrebu postaviť do popredia sentimentálne aspekty, ktoré nefungujú. Najkrikľavejším príkladom je, keď Kaja začne spievať, zatiaľ čo sa skrýva so spolužiakom. Je to ľúbostná scéna (naozaj jej chýba len výzva "Plač teraz"), nič nedosiahne a pôsobí ako zámerne napísaná, ústupok pravidlám filmovej drámy. Ďalším problémom je, že keďže Kaja je zložená z viacerých ľudí, jej zážitky využívajú tvorcovia filmu na to, aby divákovi poskytli akýsi nadhľad. Avšak to, že sa jedna osoba stretáva s toľkými postavami a má také rozdielne zážitky, trochu naťahuje dôveryhodnosť. To sú však drobné výhrady a celkovo ide o vynikajúci film, rovnako esteticky vynaliezavý ako emocionálne zničujúci, rovnako politicky uvedomelý ako historicky dôležitý. Určite vyvolá diskusiu o tom, či by sa takáto udalosť mala použiť ako zdrojový materiál pre film, najmä tak krátko po udalosti. Niektorí budú tvrdiť, že je to v podstate zneužívanie a neúcta, iní ho budú považovať za dôstojný pamätník, dôležitý text pre Nórsko, zachytávajúci podstatu najtraumatickejšej udalosti, akú krajina zažila od druhej svetovej vojny. Posledné tri alebo štyri minúty sú úplne zničujúce a skutočne vyzdvihujú nezmyselné straty na životoch a vrodenú náhodnosť toho, čo sa stalo. Poppeho hlavným cieľom je však ukázať divákom odvahu týchto ľudí, vzdať im úctu. Zlo, ako naznačuje film, je banálne. Súcit a statočnosť sú oveľa hodnejšie našej pozornosti. () (méně) (více)