Žena na válečné stezce

-3* na tento film jsem se těšil od doby, kdy jsem shlédl první trailer. Čekal jsem od ní drsnou, ale zároveň seversky bizarní baladu, jakou přinášejí filmy z těchto končin. Výsledek mě však dostatečně nenaplnil a já odcházel z filmu mírně zklamaný. Nemůže za to ani kamera, ani stylizace, či herecké výkony. Spíš příběh je poněkud utažený za vlasy a je moc jednostranný až extrémní, a to přírodu miluju a jsem její velký obránce. Navíc humoru a nadsázky tam bylo poskrovnu a naopak živých hudebních vložek přehršel a ke konci už mi lezly na nervy. Nechci shazovat význam filmu, ale vlastně mi nic nepřinesl. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (28.07.2019)

Severské filmy mají co do sebe a islandskou kinematografii mám zvůášť rád. Příběh dvou "střelených" sester by si možá zasloužil o hvězdičku víc. Zoufalá žena se rozhodla pro ekologický boj osobitým způsobem, který ovšem byl za hranou zákona, ba i ohleduplnosti k obyčejným lidem, kterým najednou přestal jít elektrický proud, pro Island tak důležitý. Tenhle boj jsem nemohl schvalovat. Její sestra zas byla v zajetí asijských náboženství a chtěla se odebrat na dva roky do indického kláštera kvýuce meditace. Co mě na filmu ale vadilo nejvíc byla záměna hrdinek ve vězení. Ano, z vězení se nedá pečovat o sirotka z Ukrajiny, ale lze tam meditovat... No, nevím... (09.01.2021)

Je lepší metodou záchrany světa sabotáž věží vysokého napětí, nebo adoptování ukrajinského sirotka? Tuto otázku řeší svérázná "zenová teroristka" ve šťavnatém, ironickém, nádherně nasnímaném a lahodně nazvučeném filmu Benedikta Erlingssona, který se podobně jako v O koních a lidech zabývá laskavými črtami islandské svéhlavosti. Zjevování kapely, která doprovází dění ironickým soundtrackem, připomene filmy Roye Anderssona, ale Woman at War je spíš čistá žánrovka ve stylu "gentle nordic weirdness", kterou si lze skvěle užít. (17.05.2018)

Příběh nastávající matky, bojující za Matku nás všech, je krásný, plný kontrastů, originální i záměrně absurdní, přičemž zde tento výraz dostává vícero podob. Vynikající folklórní mini soubor, fungující zde, společně s východoslovanskými pěvkyněmi, jako hudební dramaturgie života naší milé a inspirativně přemýšlející sbormistryně, nebo samotný povedený obraz absurdní reality našich všedních životů, řízených korporátním kruhem samozvaných zákonodárců, kteří dostali lidskou společnost do jakési neřešitelné tržní spirály, v níž lze naprosto vše jen koupit a naopak všechno přírodou člověku dané a jemu přirozené, je potlačováno a to i silou...bylo by velmi absurdní, kdyby Paní Hor následoval, pro začátek, celý Reykjavík? Dnes asi ano, budoucím generacím to možná přijde nepochopitelné. V každém případě si lze tentokrát z kina odnést víc než jen skvělý filmový zážitek. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (12.02.2019)

Když jsem dostal z Horácké galerie v Novém Městě na Moravě e-mail tohoto znění: "ŽENA NA VÁLEČNÉ STEZCE. Nebude chybět ani úvodní komentář komentář Miloše Zabloudila. Je lepší metodou záchrany světa sabotáž stožárů vysokého napětí, nebo adoptování ukrajinského sirotka? Tuto otázku řeší svérázná „zenová teroristka“ ve šťavnatém, ironickém, nádherně nasnímaném a lahodně nazvučeném filmu Benedikta Erlingssona. Tak nezapomeňte 22. února 2019 v 19:30h.", příliš jsem neváhal. Kolik je panu Zabloudilovi let, když už koncem šedesátých let vedl filmový klub ve Žďáře? (Chodili jsme do něj jako žáci SPŠS.) Určitě přes sedmdesátl, přesto vypadal jako kdysi. Co včera povídal byly spíš obecné informace - třeba, že Halldóra Geirharðsdóttirová prohlásila, že měla dojem, že režisér Erlingsson usiluje o její život, což bylo z filmu patrné. Ale ani já nebudu rozplétat uzel, z kterého vylézá příliš mnoho konců provazu. A na dotaz, jaká metoda je lepší (viz úvod), bych jen řekl: ani jedna z obou (i když obě vyžadují značné fyzické nasazení). Co mě však na filmu mimořádně zaujalo, bylo začlenění hudby (skvělé na jedné i druhé straně a dohromady kupodivu též; přestože dáma vlevo ode mě se tomu neustále hihňala a nejvíc, když si muzikant zapálil cigaretu). Pokud je hudba všechno, pak také muzikanti musí být všude. Ale možná i vám připadá, že když jdete podzimní krajinou a zpíváte si třeba "Summer's almost gone", vidíte Jima Morrisona sedět na mezi a ostatní Doors procházet mezi křovím. (23.02.2019)