Mandalorian - Season 2

Po první sérii jsem nebyl z Mandaloriana nijak odvařenej, jelikož hlavní postava prostě ničím nezáří a baby Yoda je sice cute, ale to na mě skoro neúčinkuje. Druhá série začala úplně tragicky na Tatooine zdlouhavou podívanou na levnej komparz, absolutně nepatřičnýho Marshala a další meh souboj s giga potvorou. Druhý díl nuda, retro X-Wing piloti ok fan servis, giga potvora a zas minimum podstatnýho děje. Třetí díl konečně posun, ale pro změnu opakující se zápletka "chceš informaci, nejdřív pro mě musíš něco udělat" = facepalm. Nerdgasm se nekonná, protože trio Mandalorianů v čele s Bo-Katan mě, popírači animovaných CW, nic neříká. Navíc se dostavuje další neduh seriálu v podobě přestřelené akce, kdy jednotky impéria působí až komicky neschopně a hrdinové tím pádem vypadají nadlidsky neporazitelně = žádné emoce, nikomu se nemůže nic stát. Čtvrtý díl průměrnej filler, opět značně naivní (spíš imbecilní) zápletka, neschopnost ex-impéria až k pláči a pew pew Tie fightery na konci to už jsem brečel smíchy. V pátym díle konečně někdo zajímavej, fan servis jak kráva, nejsem zas tak ohromen druhořadym jedi z dětských CW, ale lepší než vše předtím. Opět mě trochu leze krkem ten rádoby western motiv a ve finálním souboji zas samuraj motiv, ale OK beru to. Šestý díl ve znamení návratu Boba Fetta, kterej úplně zastíní Manda...stále to na mě působí že Mando je jen prostředník k setkání s daleko víc cool postavama SW než je on sám. Stormtroopeři opět nezklamou, přestávám je brát jako hrozbu, od začátku série ještě nebyli schopný nikoho zabít, max sami sebe, trapný. Sedmý díl pro změnu ukradne pro sebe Bill Burr, ale zápletka je tak basic, že je to k pláči, aspoň se dočkáme trochy vzpomínek na starý dobrý impérium a nějaký ty emoce...chvíli to i vypadá jako SW pro dospělý, než se ukáže že Bill Burr ze sebe neumí setřást sebe (komika) a hrát pořádně svojí postavu (v první sérii byl rozhodně lepší). Osmý a finální díl začně spojením všech hlavních postav v misi na záchranu baby Yody a kouká se na to dobře. Mando dostane po držce od robo troopera (někdo by měl autorům vysvětlit jak funguje kinetická síla a že brnění vás opravdu takhle neochrání:), ale pak zas nakope řiť Gideonovi, aby se pak všichni klaďasi setkali na můstku v obklíčení hafo robo terminátor trooperů. Ve zdánlivě beznadějný situaci přilítá jediný X-Wing a já nevěřícně čumim. Opravdu to udělali? Je to ON, není, chvíli vidím pohyby naznačující ženu, pak začínám doufat aspoň v Obiho, ale pak se za divné hudby (opravdu je toto SW epic motiv pro takový moment?) prosekává až na můstek a odhaluje svojí tvář. Vykřiknu "je to Luke!" a brečim jak malej... Uvědomuju si jak kýčovitá scéna to je, jak pohrdám záchranama na poslední chvíli, ale nemůžu si pomoc. Je to prostě ztělesnění dětský lásky k SW a zadostiučinění po letech trpení u nových filmů. De-aging CGI není ideální, ale mě to stačí, je to šílenej fan servis, ale zároveň je to vztyčenej prostředníček poslední trilogii a její zacházení s námi fanoušky. Sice jsem tajně doufal, že se Luke ukáže, ale opravdu jsem netušil, že to na mě bude mít TAKOVÝ dopad, ty negativní emoce vůči špatným SW se opravdu nastřádaly... Popravdě následné loučení baby Yody s demaskovaným Mandem (furt si nepamatuju jejich debilní jména:) na mě skoro nepůsobilo, po takovýhle bombě se to nedá...k oboum jsem tolik nepřilnul, aby se to dalo vůbec srovnávat, je to úplně jiná liga. Otázkou zůstává jestli jeden grandiózní moment může změnit pohled na jinak průměrnej seriál...za mě spíše ne, ale za ten jeden moment jsem opravdu vděčnej. (22.12.2020) (méně) (více)