Gentlemani

Když velkoproducent marihuany hodlá sbalit prachy a vypadnout, musí očekávat nejeden podfu(c)k.. Občas tam v některých konverzacích padlo o něco více slov, než bylo potřeba a i kvůli nepříliš výraznému hudebnímu podkresu to nepřekypuje tolik energií, nicméně Ritchie se svým dvěma kultům z konce milénia významně přiblížil a zároveň do s detaily se mazlícího Toff Guys obtiskl vývoj svůj, doby i filmařského řemesla jako takového. Farrellův tréňa úžasný od výchovné lekce gangu mladistvých až po gesto čtvrtého strikeu.. P.S.: Repríza po pár dnech přináší pátý strike, protože Paul Jones a jeho Free Me. Který trouba tady psal o nepříliš výrazném hudebním podkresu..? (23.04.2020)

Elegantnější alternativa Podfu(c)ku, která se nehonosí až tolika zábavnými zvraty a vystačí si s překvapivě učesaným stylem, ale zase se opírá o skvělé a nepředvídatelné postavy a minimálně na poprvé také o hravé skládání fabule, jejíž podoba se vyvíjí a mění na základě vědění a vlastní interpretace jednoho z protagonistů. Důležité je, že Ritchie se hned od začátku snaží být před divákem a vnucovat mu otázky, jejichž zodpovězení vyžaduje kompletní (a poněkud nespolehlivou) rekonstrukci - jako ve většině ostatních Ritchiovek se příběh pyramidově drolí do epizodek, které mají směřovat k velkému rozuzlení, a tentokrát se navíc ještě sám podrývá různými subjektivními hledisky, přičemž finální akt není sám o sobě a navzdory očekáváním zase tak překvapivý a jeho účinek tkví právě v tom, že příběh těch elegantních, učesaných a vždy připravených 'gentlemenů' se nakonec vyřeší skrze zásah toho starého, nepředvídatelného a trochu natvrdlého světa, který si ale udržuje své ryzí kodexy. Je to zábavné a neotřelé a zdejší hrdiny mě zkrátka bavilo sledovat, ale přece mi celková výstavba vyprávění přišla místy vágní a nosný konflikt až příliš podřízený matoucímu scénáristickému vtípku, který vypluje v závěru na povrch. Jinými slovy - výborná nahláškovaná jízda, která ale na rozdíl od Podfu(c)ku, držícího pedál na podlaze v každé scéně, v jednotlivých epizodkách poněkud ztrácí a triumfuje sice trochu uměle navozeným, ale sympaticky podvratným a chytrým vyústěním. A s báječnými herci, kteří si to náramně užívají. 80% (30.03.2020)

Gentlemani jsou návratem k Ritchieho počátkům, tedy rozjíveným gangsterkám prošpikovaným spoustou podrazů a špinavých zákulisních her, natočených se zjevným nadhledem a s vědomím, že svého diváka chce režisér na prvním i druhém místě bavit. Jak Guy stárne, stárnou a proměňují se i jeho hrdinové. Už to nejsou drzí malí hráči posedlí ambicemi, co by se rádi přiživili u zavedených machrů galerky, ale mocné postavy podsvětí, které se pohybují mezi společenskou smetánkou a přemýšlí o vycouvání z nelegálního byznysu, aby jejich nákladně budovaná reputace neutrpěla jakoukoli újmu. Jenže velký šéf přitahuje pozornost těch, co by rádi zaujali jeho místo v potravinovém řetězci, a tak se poslední kšeft jeho kariéry nečekaně zkomplikuje. Místo spokojeného gangsterského důchodu je nucen odrážet útoky ze všech stran. Ritchie dokáže obvykle přicházet se zábavnými neotřelými figurami, a ani tentokrát mě nezklamal. Vedle dílem okázalého, dílem ležérního šéfa gangu je to především všivácky zkažený prodejný bulvární novinář v přímo lahůdkovém podání Hugha Granta. Ten se kdysi proslavil sterotypními hezounky v romantických komediích, aby se k stáru přeorientoval na noblesní padouchy, obvykle zahrané s jemným ironickým nadhledem a vyznačující se extrémně rozvinutou ješitností. Abych to shrnul, bavil jsem se, a to velmi. Doufám, že Guy Ritchie ještě neřekl poslední slovo. Celkový dojem: 90 %. (27.12.2021)

„Ať ta dodávka hned zmizí. Já vás varuju, Russ umí karate!“ - „Opatrně chlapci, Russ umí karate! Russi, jestli víš, co je pro tebe nejlepší, zalez hned do auta.“ - „Sorry šéfe, mám jen modrý pásek...“ Kvůli tomu, že mě kdysi Snatch příliš nenadchl, podvědomě jsem se Ritchieho filmům vyhýbal. Gentlemani ale nezklamali. Mají švih, noblesu, pomrkávající narážky („Jen sem nás chtěl trošku pobavit. V každým filmu musí být nějaká akční scéna, ne?“), převládající nadhled, solidní postavy, povedené dialogy, obstojný konec…jen toho humoru jsem čekal víc. Divák se sice několikrát zasměje, ale u některých scén bylo cítit, že se snaží být tak moc „cool“, až se z nich skoro vtip vytratil. Jinak ale můžu tuhle svižnou jízdu s klidem doporučit. „Nazval mě právě černým zmrdem?“ - „Jo.“ - „To nemůže. To je rasistický!“ - „Ale ty seš černej a seš zmrd, Ernie. Takový sou fakta. Nemyslím, že Primetimea zajímá, k jaký rase patříš.“ - „To, že sem černej, nemá nic společnýho s tím, jestli sem zmrd.“ - „On neříkal, že černoši sou zmrdi, Ernie. Směřoval to na tebe.“ (07.06.2020)