Když chlapec potká dívku

To Lavantovo kostkované sako bych chtěl. I když je možné, že vypadá tak dobře jenom na černobílém filmu :). Samotný film není úplně špičkový a dechberoucí, celkově je to spíše lehký nadprůměr, ale přesto je tam mnoho hezkých detailů a scének + minimálně dva záběry z ranku téměř geniálních. http://1.bp.blogspot.com/-7nVZXaz-eM8/UBG3vgbrOtI/AAAAAAAACbs/p8q8TwBdx7w/s400/BoyMeetsGirl3.jpg a http://25.media.tumblr.com/tumblr_megkabRAUj1qzpdnho1_r1_1280.png (12.07.2013)

U Caraxe je to očividně baví/nebaví a líbí/nelíbí a nic mezi tím. Pokud se tedy nestane co mně, protože se mi to sice líbí, ale rozhodně mě to nebaví. Myslím, že by to byla pěkná část do nějakého povídkového filmu, jako samostatný kus mě to ale nepřijde dost nosné. Jako debut je to sice zajímavé a plné potenciálu do budoucna, ale to je tak vše. (16.12.2012)

Kontrastní černobílá kamera, (kolikrát až otravně) vypiplaná mizanscéna, motiv kostek a Caraxovo alterego Alex, bloudící noční Paříží. Několik scén se mi hrozně líbilo - punkem podkreslené voice-overové nevyznání lásky, které zní skrz domovní mikrofon. Bistro s asijskými automaty (co ty na to, Sofio Coppolo?). Večírek se samými "zajímavými" a "důležitými" lidmi (co ty na to, Fellini?). Znovupřehrání konce, které plně odhaluje jeho tragiku. Když se nestříhá a novovlně nezatemňuje obraz během souvislých scén, tak to na mě i působí. To se ale neděje často, nadšení se pere s otrávením a já jsem ve výsledku zmatená. (Cinematik 2012) (13.09.2012)

LFŠ 2009 Prvni díl volné trilogie o setkání chlapce a dívky je debutem nejzajímavějšího z režisérů "cinéma du look" - Leose Caraxe, který z "reklamní poetiky" neobarokních tvůrců přešel k "estetice ošklivosti". Přestože francouzské neobarokní snímky 80. a 90. let se vyznačovaly tím, že nebyly v ničem podobné těm francouzské nové vlny, KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU navazuje na odkaz Truffauta a Godarda: hrdina Alex Oscar, alter-ego režiséra, "prožívá" milostná vzplanutí a v dalších částech - ZLÁ KREV a MILENCI Z PONT-NEUF - sledujeme jeho stárnutí a osudy, jako tomu bylo u Truffauta v doneilovské pentalogii; začíná žánrovou vějičkou (trestný čin), aby dal vzniknout až existenciálnímu dramatu, ve kterém se rozevírají časové rámce (celý večírek) a odkazuje se na jiné filmy a filmaře, jako tomu bylo u Godarda. Okolní průměrná až vyloženě negativní hodnocení jsou dána festivalovou projekcí a necitlivými jedinci, kteří svou neschopnost naladit se považují za zápor filmu, protože byl dle nich nudný. Představte si kombinaci NIKDO MNE NEMÁ RÁD a U KOCE S DECHEM - a rozhodněte se sami, jestli do něčeho takového chcete jít. Pro mě osobně jeden z vrcholů "filmovky". 10/10 (25.07.2009)

Tohle ještě není Zlá krev, která už se může pochlubit zcela osobitým stylem, zde je cítit mohutná inspirace Godardem a Resnaisovým Loni v Marienbadu. Ale vizuál je již v Caraxově prvotině zcela dokonalý, nekompromisně oslovující každého diváka s očima. Z filmu mám rozporuplné pocity, některé scény byly výtečné, například erotická scéna provedená pouze v dialogu patří k tomu nejlepšímu, co se v této oblasti dá ve světové kinematografii najít. Bohužel má snímek i svá slabá místa, kdy se mi jeví jako pouhá kopie svých vzorů. (25.01.2015)