Ptačí klec

Udělat dobrý americký remake francouzské komedie je jako umět strhnout ubrus se stolu a nepokácet přitom věci na něj pokladené. Američané jsou ve své podstatě velmi konzervativní, hákliví na své soukromí a vnitřní život. Než vyjdou na ulici, nasadí si pomyslnou masku "keep smiling" a snaží se být asertivní. Liberální Francouzi jsou jiní - pro ně jsou emoce vším. Když se nic neděje, nějaký problém si prostě vytvoří, aby kolem něj mohli půl dne tančit, vyhazovat ruce nad hlavu a vykřikovat "C´est ne pas possible!" ;o) Asi proto od nich bez problémů vezmeme i nejnepravděpodobnější komdiální zápletku jako něco normálního a snadno uvěřitelného. I Amíci se tomu smějí, ale nevěří, že by to fungovalo i u nich. Hrdinové remaků proto nejsou nikdy normální lidé, ale různí pomatenci, čímž se má vysvětlit jejich výstřední chování. To byla chyba Dne otců, například. Ptačí klec je dechberoucí výjimka. Scénáristka Elaine Mayová a režisér Mike Nichols (v 50. letech populární dvojice televizních komiků) převedli francouzskou Klec bláznů do amerických reálií s právě tak filigránskou pečlivostí, jako když se staví model lodi v lahvi. Upravovali velmi opatrně, častěji ubírali než přidávali. A dosáhli toho, že se film bez potíží varovnal originálu. Samozřejmě když přijmete, že hlavní roli nehraje úžasný Michel Serrault, pro nějž byla napsaná už divadelní předloha a v době natáčení měl roli v malíčku. Vzhledem k tomu handicapu není Nathan Lane vůbec špatný. A špatné nejsou ani některé drobné změny - postava konzervativního politika v originálu působila dojmem mluvčího jakési pomatené církevní minority, kdežto tady je to dokonce senátor existující Konzervativní strany a všechny narážky na to téma jsou přímočaře adresné. Jeho žena - další rozdíl - není jen submisivním přívěskem, je to příslovečný krk, otáčející hlavou rodiny. A nejpůvabnější rozdíl je, že pan senátor si "paní Colemanovou" narozdíl od svého předobrazu velmi oblíbí. ;o) 80% (22.01.2007)

Možná se 70% držím až moc při zemi, ale to je zkrátka ten rozdíl mezi spokojeností a nadšením. Tahle komedie má pár nezapomenutelných momentů: Nathan Lane snažící se chovat "jako chlap", Gene Hackman coby nedobrovolný transvestita a další. Vlastně v ní nic vyloženě neskřípe, je zábavná, bez falešného sentimentu, s decentním kritickým ostřím. Jenom mě prostě pořádně nevzala za límec a nezatřásla. (09.05.2010)

Už z doby, kdy jsem chodil do videopůjčovny pro VHSky si tenhle film pamatuju. Dokonce si i pamatuju, že to byl jeden z těch filmů, které jsem už tenkrát nedokázal dokoukat do konce. Ptačí klec si totiž utahuje z teploušů a dělá to docela vznešenou formou. Vznešenou formou proto, že jednu z hlavních rolí tu má Robin Williams a ten si ji doslova užívá. Už z námětu je ale patrné, že tenhle film bude buď obrovská zábava z toho, z čeho si velice chytře a neurážlivě utahuje nebo obrovská nuda. No a já se bohužel přikláním k té druhé variantě. (15.01.2019)

Mike Nichols byl režisér, který dokázal homosexuály natočit, aby vypadali vtipně, ale zároveň je neurazit, protože je to prostě jejich styl života. Navíc si do hlavních úloh vybral ty nejlepší možné herce, které měl po ruce. Spojení Robina Williamse a Nathana Lanea je prostě dokonalé. Těžko uvěřit, že Robin byl na ženy, Nathan se do své role ponořil, i když určitě něco z toho vzešlo i z jeho soukromého života. Překvapil mě Gene Hackman, podle mě jako ženská vypadá daleko lépe. Film jako celek je vtipný, hysterický, ale místy až moc utahaný a taky mě moc nepotěšil ten otevřený útěk. (08.09.2019)

Podařená komedie s mnoha velice dobrými momenty, z nichž většinu má na svědomí Nathan Lane (Každý jeho hysterický výstup stojí za to... A co teprve když se zkouší chovat jako muž!). Všechno, co jsem viděl v první hodině, ovšem hravě přebila závěrečná společná večeře, při níž Gene Hackman obdivoval paní Colemanovou / Goldmanovou, Robin Williams se neustále hroutil, ultrateplý Hank Azaria coby majordomus Agador Spartakus sebou mlátil o zem, jelikož nebyl zvyklý nosit boty... No, něco neskutečného. (24.05.2012)