Podzimní sonáta

Opäť sa Ingmarovi neuveriteľne podarilo preniknúť do najhlbších duševných dimenzií postáv v komornej dedinskej atmosfére. Postupné členenie dejstiev (najprv pomalý rozjazd do civilného zázemia rodiny, neskôr neodvratné konflikty...) mali silný výsledný efekt. Liv Ullmanová bola pravdepodobne najobľúbenejšia domáca švédska herečka a spolu s (rakovinou poznačenou) Ingrid Bergmanovou (ktorá sa vďaka ťažkej choroba do toho vedela bez problémov vložiť) ako samoľúba matka, dokázali diktovať túto rodinnú, ťažkú drámu, akú dokáže vyšperkovať iba majster svojho remesla. (03.07.2013)

Tak po třech ne zrovna dobrých filmech od Bergmana (Letní sen, A co všechny ty ženy, Po zkoušce) jsem konečně zase viděl film, který se mi od něj líbil. Kromě těch tří se mi líbily všechny, co jsem viděl, jen to prostě vyšlo takhle za sebou. Podzimní sonáta se mi ale líbila. Je to dost dialogový film, ale ty dialogy jsou zde chytré a nenudí, ale tohle Bergman dokázal ve většině svých filmů, takže mě to ani nepřekvapuje. Zahrané je to perfektně, od od obou hlavních hereček (a pro Ingrid Bergman to byla její předposlední role), je to perfektní i po filmařské stránce a má to silný příběh a taky hned několik perfektních scén (ta, ve které mladá žena mluví o mrtvém synovi a pak taky samozřejmě ta, kdy vyplave minulost matky na povrch - a hodně se mi líbil i závěr, který SPOILER díky tomu, že je otevřený, nechává v závěru šanci v nějaké usmíření KONEC SPOILERU). Na plný počet to bohužel není, až tak mě to neoslovilo, ale i tak se jedná o další Bergmanův skvělý film. 4* (08.01.2020)

Zaujímavá a náročná psychodráma, ktorej sa Bergman a herecké duo zmocnili s výraznou suverenitou. Otázkou potom je, prečo "iba" tri hviezdičky. Jednoducho preto, že štvorhviezdičkové filmy ma musia oslovovať a to sa Jesennej sonáte nepodarilo. Tú som sledoval s úctou, rešpektom, ale bez hlbšieho pochopenia a stotožnenia sa. (16.01.2017)

Viděl jsem kolem dvacítky Bergmanových filmů a můžu říct, že tenhle snímek patří mezi ty nejpůsobivější, nejsilnější, nejemotivnější a nejpravdivější, které tento švédský filmový umělec natočil. Podobně jako v Šepotech a výkřicích jde o drama, které těží z neřešených a dlouhobých rodinných traumat, utrpení jednotlivce i celé rodiny, smutku z těžce nemocné dívky a vztahu mezi jejími ošetřovatelkami. Podzimní sonáta je provedena v mnohem komornější formě, ale o to působivější je výsledek. Celý děj stojí a padá na neuvěřitelných maxioscarových výkonech Liv Ullmannové a Ingrid Bergmanové. Noční scéna s rozhovorem dcery s matkou je to nejsilnější, co snad lze na filmovém plátně předvést. Takové scény a vůbec takové filmy definují hranice filmařského umění, kdy autor dokáže podat maximální výpověď, aniž by podléhal snaze po křečovité originalitě. Ačkoli jsem viděl Podzimní sonátu už potřetí, ani na okamžik mě nenapadlo jít s hodnocením pod pět * (08.09.2006)

Přepsáno v únoru 2019. Podzimní sonáta je nemilosrdně přímá psychoanalytická terapie Bergmanových vlastních běsů. Na herecké poloze Liv Ullmann nevidím příliš přirozenosti, její strojenost mě nedůstojně dusí. Psychologická hloubka filmu má naštěstí jiné přednosti, obrazové kompozice probouzí niterné pocity do viditelné formy, každá traumatická bolest minulosti povstává v detailech tváří a svádí nelítostnou řež. Neustálý pocit ublížení nectí soucit, spravedlnost se barví rudou barvou neúprosné a osvobozující pomsty tvrdě odsuzujících slov. Uvažuje se o pojmu zodpovědnost, láska a psychické mrzačení vlivem prožitků výchovy, splétají se souvislosti. Vyvolávají se intimní otázky viny, utrpení, osamělosti a prázdnoty. Pochopení se neschopně válí v slzách vlastní hanby, soukromé ochranné zdi a strach z další bolesti jsou nejtěžší překážkou. Hlavní postavou generačního střetu dávných křivd a neblahých psychologických následků je Eva (Liv Ullmann, jako malá Linn Ullmann), plačtivý uzlíček nervů. Jediným jejím přáním je upřímné uznání její matky, přesto odmítá každé podané slovo i natahující se zoufalé ruce. Osud jí dal nejednu zákeřnou ránu, přesto se její největší bol ukrývá v dětství a nepřekonané zášti k matce. Zpověď znamená uvolnění i nemilosrdně subjektivní odsouzení. Druhým vrcholem extravagantní psychoanalýzy je Charlotte Andergast (dobrá Ingrid Bergman), slavná koncertní pianistka a Evina matka. Nitky nedorozumění vedou do zkušenosti vlastního dětství a k nedostatku vůle k překonání soukromých slabostí. Impulsem je strach a nesnesitelná tíseň z vlastní neschopnosti. Lékem je jednostranné zaměření na svou osobu a hvězdnou kariéru. Důležitou postavou je Helena (Lena Nyman), mladší Evina sestra a Charlottina postižená dcera. Závažné psychické onemocnění je nejtvrdším obviněním nedostatečné úlohy matky. Výraznou postavou je také Viktor (sympatický Halvar Björk), šlechetný Evin manžel a její nejpevnější životní opora. Z dalších rolí: Charlottin dlouholetý agent Paul (Gunnar Björnstrand), nešťastný Evin a Helenin otec Josef (Erland Josephson), či Charlottin přítel Leonardo (Georg Løkkeberg). Podzimní sonáta rozkrývá strach vnitřních světů. Soukromí běsi jsou plodem neurovnaného dětství. Působivá psychologická hra hledá pochopení. (05.06.2009)