Umučení Krista

Umučenie Krista nie je o Kristovi samotnom. To by nesmelo byť zobrazených len posledných 12 hodín jejo života. Umučenie Krista je pocta Mela Gibsona mužovi, ktorý dal základy kresťanstvu a hlavne ktorý trpel za ľudí. A práve veľkosť toho utrpenia tu bola zobrazená ..... Pretože veľkosť Krista nebola v tom, že sa narodil a žil. Jeho veľkosť bola práve v obetovaní sa . Z filmárskej stránky Gibson vsádzal na koláž spomaľovačiek, veľkých detailov a kratučkých flashbackov. Všetky vypovedali o všeobecne známych reáliách avšak nie som si istý, že ateisti pochopili ten flashback s hriešnicou Máriou Magdalénou . Inak bol celý film pochopiteľný pre každého .... Nie je dôležité , kto bol Ježiš, nebolo ani dôležité čo vykonal a aké myšlienky hlásal, dôležité pre Gibsona bolo ukázať mieru utrpenia a to, ako sa s tým Ježiš zmieril a prijal svoj údel, aby vykúpil hriechy ľudstva .... Zaujímavé je, že tábory odporcov hlásajú prílišnú brutalitu s hektolitrami krvi .... Nemám ten názor .... Mnoho ľudí asi videlo obrázky ukrižovaného Ježiša s malými kvapkami krvi na rukách a nohách po klincoch, ako aj ranu v hrudníku. Inak nič..... Čistota a pokora ..... Ale to asi tak nebolo. Ježiša predsa týrali a mučili vo väzení a po celej ceste na Golgotu bol takisto týraný . Ako mal asi vyzerať ? Dôstojný v bielom rúchu ? Asi ťažko .... To ste naozaj ešte nevideli nástroj zvaný flagellum ? Po pár zásahoch by ste vyzerali obdobne ..... Ďalej sa filmu vytýka (hlavne zo strany židovskej obce) , že ukazuje Židov, ako národ , ktorý dal Ježiša na smrť ... A čo teraz ? Nebolo to tak ? A nebol náhodou Ježiš sám Žid ? Bol ...... A kto boli väčšie zvery , Židia , ktorí sa zbavili kokurencie v ich moci, alebo perverzní, zhýraní a sadistickí Rimania, ktorí sa ukájali vo fyzickej bolesti svojho väzňa ? Takto predsa otázka nestojí .... Gibson nám dáva ústami Ježiša nádherné posolstvo : " ..... nie je ťažké milovať svojich blížnych, ale milujme aj svojho nepriateľa... " a ukážme veľkosť svojho ducha .... (15.04.2006)

Velice drsné podání posledních 12 hodin života Ježíše. Některé scény byly nechutné a musel jsem i odvracet zrak od monitoru (to se mi u žádného jiného filmu nestalo).S hodnocením jsem na váškách, ale na tři to bylo. V životě bych neřekl, že tohohle se ujme zrovna Mel Gibson, ale zvládl to poměrně dobře. Ještě bych vyzdvihl výkon James Caviezela, který zahrál Ježíše parádně. (09.12.2007)

(1001) Dlouho, dlouho jsem přemýšlela, co k Umučení napsat, protože mě napadaly jenom samé negativní a agresivní řeči a pro jednou mi přišlo zbytečné věnovat energii takovým myšlenkám. V takové chvíli ráda filmy srovnávám s jinými tvůrci, kteří usilují o podobné cíle a dělají to lépe. Ultimátním filmem o údělu Ježíše Krista pro moderní publikum (když z očividných důvodů pominu Život Briana a Jesus Christ Superstar) v mých očích zůstává Ježíš z Montrealu: Blázen/vyděděnec se uprostřed vyprázdněné marnosti pokouší vytvořit něco opravdového, s obsahem, a zároveň bojuje s pocitem, že je sám stejně jenom nástroj, jenom nádoba. Je to duchovní film o víře a inspiraci. Na takové abstraktní pojmy nebo nedejbože myšlenkové procesy v Umučení vůbec nedojde. Mel Gibson o filmu řekl: "This is a movie about love, hope, faith and forgiveness. He [Jesus] died for all mankind, suffered for all of us. It's time to get back to that basic message. The world has gone nuts. We could all use a little more love, faith, hope and forgiveness." Nechápu, proč se potom soustředí víc na zobrazení zla, než na inspiraci dobra. Je doslovný a přízemní a uchyluje se k myšlenkovému, obrazovému a hudebnímu kýči. Jakkoliv mi Rosalinda Celentano přijde uhrančivá, tak pro mě je jedním z největších problémů filmu rozhodnutí ke vší zobrazené lidské špatnosti ještě personifikovat zlo/pokušení do figury Satana, který se pohybuje po Zemi a de facto tak zbavuje hříšníky odpovědnosti za jejich činy, protože je sám absolutním zdrojem všeho zla. Gibson prostě nechápe šedou barvu a nechce nechat nic na samostatném posouzení jedince. Umučení Krista není výtvor duchovně probuzeného člověka, nýbrž dogmatického fanatika. Soustředí se na všechny ty nesprávné a nepodstatné detaily a neuvědomuje si, že tím nenávratně znetvořuje myšlenku, kterou se možná na začátku nechal inspirovat. (25.03.2008)

Nikdo z nás ho neznal, ale téměř každý z nás jeho utrpení prožívá (nejen) na plátně poměrně silně. Cena vykoupení tu má nedozírnou hodnotu, Gibsonovo sugestivní vyprávění na vrchol Golgoty s důrazem na realismus nutí často odvracet oči. Není to žádné poklidné čtení evangelia kdesi v kostele na venkově, výsledek nicméně není silný jednotlivými složkami (ač jsou třeba hudba nebo kamera dokonalé), ale svojí myšlenkou. O hvězdy tady ani tak nejde, přemýšlet o něm ale musíme – i když to není tak úplně snadné!! (27.03.2012)

.......a zradil jeho dobrotu, jeho sílu a duši. Vydal proroka do rukou bolesti a utrpení skrze níž k vykoupení došel. A v krvi, v prachu bolesti, zadupal člověk věčné dobro. Natočil Mel Gibson, hollywoodská ikona a muž jehož tvář dnes pozná každý druhý filmový fanda standardní film? Ne! Natočil naturalistické podobenství obrovského a po věky trvajícího příběhu o muži, který pro mnohé znamená víc než všechno světské bohatství. Sestavil dlouho řadu obrazů tak pečlivě, že celek jenž z nich vzešel převyšuje spoustu dosud vytvořených podob tohoto příběhu. Cílem nebylo ukázat brutalitu, nadutost a bezcitnost jedinců, ale poukázat na chyby společnosti, která leckdy své přečiny a chyby omlouvá vírou. Ona bolest, kterou letmo pociťuje citově založený divák není dílem obrazů, ani efektů, ale je bolestí doby. James Caviezel se s postavou Ježíše ztotožnil natolik, že bych mu při pohledu do jeho očí snad i uvěřil v jeho nadlidský původ. Míra sugesce je naprosto dokonalá, využití aramejštiny velmi věrohodné. Dabing tomuhle filmu může ublížit víc, než je zdrávo. Sledování stop Ježíšových po Křížové cestě, kdy kolona oněch páprdů s plnovousem chladně přihlíží tyranii jeho těla, do které jej sami uvrhli může připomínat pouhou snahu odbýt si všechna památná zastavení, ale podle mě tu nejde o fakta, ale o prožitek. Ten umocňuje naprosto dech beroucí hudba skladatele Johna Debneye. Dunící v rytmu srdce diváka, stejně jako v rytmu srdce legendárního syna Božího. Kamera Caleba Deschanela je pak okem doby, které spolu s výpravnou, možná až poeticky epochální vizuální stránkou, povyšuje film ještě o stupínek výše. Proto chci na závěr říct: Vykašlete se na všechny zažitá fakta, na všechny zažité filmové postupy a nebo knižní vypodobnění. Pakliže se jich budete držet, váš prožitek tím značně utrpí. Pro jednou není od věci nechat hovořit pocity přes zažitý a notoricky známý příběh. A proč nemohu jinak než za 5? Já v očích a pohledech uzřel jsem poselství, poselství moderní doby oděné do historického hávu. Po zádech mi běhal mráz z citů, jenž míjely mou duši. Jako pohled do studánky osudu, kde odráží se naše minulost, kde naše myšlenky kráčí po cestě na věky lemované nejen štěstím, ale i smutkem a bolestí. A tato filmová cesta protnula mé srdce od západu na východ, z jihu na sever. Více jíž slov netřeba... (28.11.2004)