Hořící Mississippi

Tento film patří k těm, u kterých mi vždycky docela zatrne... Jak se říká, začíná to blbýma kecama u piva a nakonec se ukáže, že to nejsou blbé kecy, ale lidstvu životně nebezpečné postoje zapráskaných, zamindrákovaných grázlů, kteří jsou schopni zlynčovat například nevinné dítě. Toto bylo myšleno obecně. Každý film s touto tématikou je důležitý. Tento se navíc velmi vydařil. (25.01.2019)

Film z posledního zlatého období Ku-Klux-Klanu, kdy byla společnost na Jihu pevně rozdělena a každý dobře věděl, kam patří. Gene Hackman a Willem Dafoe jako dva dva pohledy na tématiku boje za práva barevných. Hackman nemůže souhlasit se zbytečným a nepromyšleným násilím, avšak prostředí, v kterém vyrostl, ho nutí nezaujímat jednoznačný postoj a zachovávat si značný odstup. Willem Dafoe v jedné ze svých řídkých lidských rolí je naproti tomu stoprocentní idealista, který se domívá, že stačí jednou seknout a gordický uzel bude navždy zapomenut. Celému příběhu možná trochu škodí závěrečné absolutní zosobnění představovaných hodnotových směrů, kdy jakmile je zápletka rozřešena, je vše jakoby v pořádku a problémy zmizely. (26.01.2005)

85% Režijní virtuos Alan Parker, pán, který je pro mě vždy zárukou kvality a na jehož práci si vždy rád vyhradím dvě volné hodiny, si nevybírá nikdy jednoduchá témata. V Mississippi Burning rozebírá na šabloně jednoduché "columbovské" detektivky (od první scény víme, kdo je vrah) nejpalčivější jizvu na hrdé tváři hvězd a pruhů - rasizmus. Příběh o šikaně černochů jižanskými burany, kteří uděli zásadní chybu - zabili i dva bílé - sledujeme dvojíma očima: Pohledem postaršího detektiva FBI, který v tomto prostředí vyrůstal, byl vychováván v nenávisti k černochům, částečně chápe zdejší lidi ale z tohoto prostředí utekl a rasizmus neuzává (těžko si v téhle roli představit někoho jiného než božského Gena Hackmana) a očima jeho mladého naivního velitele, který to vůbec nechápe a místo aby se ponořil pod nános bahna, chce ho rozdrtit armádou vládních agentů (začínající ale již tenkrát skvělý Willem Defoe). Je trochu škoda, že druhý z pánu má méně prostoru a jejich vzájemná konfrontace je sice místy hodně ostrá, ale o scénu dál už jsou na sebe hodní a jejich závěrečné skamarádění je pak trošičku málo propracované. Nicméně Alan Parker odvedl ve střižně mistrovskou práci a klade záběry za sebe velmi promyšleně, v tom správném tempu, že je film napínavý a místy opravdu strhující. (10.04.2008)

"Já vám moc nesedím, viďte ?!" - "Ne, to ne !! Nesedí mi ten váš humor.." - "No, lepší než žádnej.." Naprosto skvostný film, v němž lze snadno vypozorovat Parkerovy nejsilnější zbraně a typické znaky jeho tvorby, totiž atmosféru hutnou stejně jako soundtrack Trevora Jonese, banální leč silný jako rána kladivem, a postupně budované napětí, které zpravidla s rozuzlením graduje, a činí tak snímek naprosto strhujícím.. Hořící Mississippi platí za velmi realistický a syrový snímek, spíš výbornou detektivku podpořenou energií mezi vyšetřovateli v podání výborných Genea Hackmana s Willemem Dafoeem než cokoli jiného, která rozhodně diváka strhne více než nějaké laciné melodrama plné moralit.. Zvláště ta nejednoznačnost charakterů potěší, zde o plytkosti nemůže být ani řeči, zejména fantastický Hackman, nesmírně citlivý herec, si svého stále nasraného zamilovaného agenta opravdu užívá.. Prakticky z každého záběru dýchá ta atmosféra šedesátek, nepamatuji žádný jiný film, kde by ta vášnivá síla rasismu byla přímo hmatatelná jako právě zde, navíc právě to věrné a citlivé vykreslení vztahů a poměrů buranského Jihu uvnitř městečka jej činí skutečným, živým, a dokáže tak vlastně diváka přesvědčit, že celý příběh vlastně sleduje přímo zprostřed dění, což tenhle jedinečný snímek dělá dokonale věrohodným.. (08.01.2016)

Když váš tým ve válce Severu proti Jihu kdysi skončil na druhém místě, spíte na děravých bílých prostěradlech a jako praví anglosaští křesťané máte tendenci chránit vlastní výklad demokracii postavený na předsudcích, můžou se u vás objevit sklony k žhářství a lynčování, jenž dají zapomenout na vlastní méněcennost.. Dusná krimi na pozadí rasisticky motivovaného násilí stojí na konfrontaci vyšetřovatelského pragmatismu (Hackman) s idealismem úředního postupu (Dafoe), pulzující hudbě T.Jonese a sebejisté režii A.Parkera, kterému sice u některých scén lze vyčíst zdrženlivost, ale jinak se v jižanském dramatu pohybuje jak moskyt v louisianských mokřadech, tedy nadmíru přirozeně. Zaujal samý začátek titulků, který jedním záběrem poukázal na problém i nesmyslnost podstaty jeho existence (koneckonců, k těm odděleným fontánám na pití vede vodu jedna trubka). Tak se mi zdá, že ta zámořská kolébka demokracie je nějak permanentně prolézána červotoči… (21.07.2014)