Tatínkova sláva

Marcel Pagnol a kouzelná Provence se těší u mne vždycky velké oblibě. To co platí pro jeho knihy, se dotýká bezprostředně i natočených filmů podle knižního vydání. Jeho díla svou vypravěčskou lehkostí jsou mi opravdu blízká. Mimo jiné zde více než jinde se dá říci, že nemalý podíl má na výborném filmu i režisér Yves Robert, který dokázal filmu vtisknout věrně Pagnolovu poetiku viděnou dětskýma očima. Dostal jsem inspiraci a nedá mi to, abych dnes nepřidal do pánve k zelenině hrst provensálského koření s krásnou vůní. Určitě to bude dobré a možná jako právě zhlédnutý film, z kterého sálá báječné dětství a voní levandule. (20.03.2011)

Hlavní dětský hrdina vypadá jako vystřiženej z nějakýho podpultovýho časopisu pro pedofily, takovej bezpohlavní nažehlenej kluk, co hledá ztracený lízátko. Nicméně, kromě tohoto zásadního záporu film celkem zdařile balancuje na hranici mezi oslavnými tóny nad scenériemi Provence a přeslazeným dojímáním nad všední krásou dní. To druhý díl Maminčin zámek už tenhle balanc ustát nedokázal a zapadl hluboko do rozmělněné přeslazenosti, kterou někteří zaměňují za poetiku či snad lyriku. (23.06.2012)

Tvůrcům se nedá upřít cit a hravost se kterou je film natočen. Film působí jako krásně voňavé, načančané, pečlivě připravené omalovánky. Všichni se milují, překypují laskavostí, krásně se na sebe usmívají a ... Kajda ač sleduje krásné obrázky se nudí. Dokonalé děti bych ještě překousl, kdo mě zná, ví, že mám slabost pro pohádkové příběhy. Navíc dětští herci dobře hrají, jsou životní a občas vyvedou nějakou lotrovinu. Dokonalé dospělé však nikoliv, ženské hrají matky a mají minimum prostoru (což nevadí), problém je u tatínka a strýčka, neživotné karikaturní postavičky, které jsou otravné a mnohdy se pitomě pitvořící a silně přehrávající. A navíc krom samotného úvodu je první půlka šíleně nudná a zdlouhavá a z letargie když jsem přemýšlel jestli nevypnout, mě dostal až příchod Marcelova vesnického kamaráda, jejichž trampoty se daly považovat za dobrodružné. Až si příště budu chtít zavzpomínat na dětství tak raději ve společnosti Tomáše Holého někde za trnkovým keřem či pod jezevčí skálou. A když Pagnola, tak snad raději knihu, nebo o mnoho lépe fungující Manon či Jeana. (22.08.2014)

Provence, která se stala inspirací pro Pagnolovu tvorbu ve filmu o dětství na základě první části Pagnolových slavných memoárů. Základy jeho tvorby jsou tu jasně k rozeznání a navíc se to celé nese v sympatickém duchu nezkaženého bezstarostného dětského pohledu na svět, čímž to nejednou připomene Mikulášovy patálie (i konkrétními detaily); dokonce tak moc až jsem si říkal, jestli se Goscinny u Pagnola přímo neinspiroval. (27.05.2012)

Dokonalá ukázka toho jak lze vměstnat veškerou poetiku dětství, lásku k rodičům a krásu Provence do jednoho filmového, nebo spíše literárního díla. Laskavé, milé, zábavné, dojemné i humorné, okouzlující, s magickou atmosférou prázdnin a nostalgie starých časů, kdy se ještě tolik nechvátalo. Film, který opravdu voní tou nezaměnitelnou vůní léta a prázdnin, kterou si pamatuji i já, přestože z úplně jiné doby, úplně jiného kraje a úplně jiného koření. (03.11.2014)