Evangelium sv. Matouše

Další Pasoliniho skvělý film. Pro neznalce, či povrchní znalce bible, jako jsem já, i velmi poučné. Troufám si tvrdit, že film trochu poupravil, či snad upřesnil můj pohled na věc, o které pojednává. Ale můj ateismus asi ještě upevnil, zda-li je to možné. Jeden z nejlepších Pasoliniho filmů....hudba, kamera, scénář, režie....vynikající a ojedinělé. (09.06.2008)

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) (06.11.2007)

Italské kulisy, hudební dramaturgie, tváře, sociální výklad Nového zákona, asketický návrat k počáteční přirozenosti a zárodkům mýtu - Pasolini si zvolil výborná východiska, která však působí stále značně intelektuálním dojmem, kterému se nedostalo živé náplně. Sledování filmu není zrovna jednoduchou a naplňující činností, ale v řadě momentů je velmi působivé a inspirativní. Rozhodně jeden z nejzajímavějších a nejautentičtějších počinů ze života Krista. (03.05.2012)

Biblické téma vzrušuje snad každého evropského člověka bez ohledu na jeho světonázorovou orientaci. Všudypřítomnost křesťanské symboliky povznesené ve svém působení nad věk a výchovu je v našem životě totiž neoddiskutovatelná. Velký Ital pojal toto téma po svém a velmi osobitě. Evangelium svatého Matouše - mimo kanonizovaná novozákonní evangelia existuje celá řada apokryfních - má zřejmě nejblíže k prvotní zvěsti nejstarších křesťanských obcí ještě hluboko ve vnitrojudaistické periodě počáteční fáze této víry. Sociální náboj, který je s neobvyklou silou v Ježíšově legendami líčeném životě obsažen, je i východiskem Pasoliniho pojetí. Zdánlivě statický běh filmu jen zdůrazňuje závažnost zvěsti i tématu. Právě proto scénář co nejvíce cituje originální text. Vším, zvoleným tempem, kamerou, která věnue stejnou pozornost krajině i hrdinům, i volbou postupně se rýsující skupiny pasoliniovských herců, vzniká obraz aktivního, hybného křesťanství, které si beze zbytku zachovává vášnivost sociálního apelu a vůli pomáhat činně poníženým a uraženým. Obraz živý i dnes svou provokující touhou a svou neuhasitelnou žízní po pozitivním dosažitelném činu. (12.09.2007)

Otvorený marxista, ateista a básnik Pier Paulo Pasolini, vskutku vytvoril dosť pozoruhodný, historicko-dobový titul zo života reálnej postavy v podobe Ježiša "Rebela" Nazaretského, a to konkrétne podľa jedného zo štyroch evanjelií, Matúšovo, či povedzme, že je celkovo spracovaný neorealistickým štýlom a so španieskym študentom Enriqueom Irazoquiaom v titulnej úlohe; venovaný pamiatke drahého a neformálneho pápeža Jána XXIII., ktorý som po vizuálnej a scénografickej stránke, síce dokázal plne (d)oceniť, za to mi ale akosi príliš nesadol predstaviteľ hlavnej úlohy, čo sa v podstate so mnou vlieklo až po to „konečné rozuzlenie”, skrátka, chýbala mu určitá charizma, keďže z môjho uhla pohľadu zväčša pôsobil naprosto obyčajným, strnulým dojmom, ktorý vôbec nekorešpondoval s mojimi celkovými predstavami a nádejami, aké by som vlastne mal prechovávať voči až takto extrémne ústrednej postave kresťanstva, ktoré som mimochodom do tohto predstaviteľa spočiatku vkladal. • Možno to teraz vyznie mimoriadne paradoxne, ale ak sa dajme tomu dokážem počas trvania celého diania, väčšinou nesústrediť iba na nezáživného protagonistu, nemyslím tým „(u)zatvárať pred ním svoj zrak”, tak zrovna vtedy si myslím, že snímka: Il Vangelo secondo Matteo, funguje, alebo inými slovami povedané; proste »šľape na plné obrátky« , a to najmä vďaka už spomínanej: autentickej, čiernobielej kompozícii obrazu v podaní Tonina Delliho Colliho, ďalej i zaujímavej výpravy pohľadom Luigiho Scaccianocea, a samozrejme za nasledujúcich prispení v podobách: dobových kostýmov, adaptovanej hudby i pomerne kvalitnej a presnej strihovej skladby, tak v tom prípade sa jednoznačne jedná o „vysoko oceňovaný film.” (28.08.2023)