Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Je květen 1945 a Německo leží v troskách, poražené po bezpodmínečné kapitulaci před Spojenci. Hitler spáchal sebevraždu v berlínském bunkru a celý svět volá po spravedlnosti. Pokusu o vyrovnání se s nacistickými zločiny se ujal americký soudce Robert Jackson, který sestavil Mezinárodní válečný tribunál v Norimberku. Právní základ mu dala tzv. Londýnská charta Spojenců, podle níž má tribunál právo "obviněného, který byl prohlášen vinným, odsoudit k smrti nebo k jinému trestu, který by považoval za spravedlivý". Úkolem tribunálu bylo soudit a potrestat zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Souzeno bylo 22 hlavních válečných zločinců, členů vlády a vrchního velení německé nacistické armády a 7 organizací. Celý proces od příprav soudní síně a stohů materiálů jako podkladů k obžalobám v rozstříleném Norimberku v létě a na podzim roku 1945 až po závěrečný ortel v říjnu 1946 ukazuje film očima hlavního amerického žalobce Roberta Jacksona a říšského maršála Hermanna Göringa. Ten se nejprve pokouší ovládnout průběh soudu, ale pod tíhou svědectví obětí, které přežily, nakonec i pod tíhou faktických čísel a především po zhlédnutí dokumentárních záběrů z koncentračních táborů, které usvědčují nacistické pohlaváry z hyenismu, postupně ztrácí kredit i mezi svými souputníky. Mění se i původní postoj soudce Jacksona, který v rozporu s názorem ruského žalobce Nikitičenka zpočátku odmítá popravy. Po více než 300 dnech jednání, s 5500 dokumenty a 200.000 místopřísežnými prohlášeními, vynese Norimberský tribunál 1. října 1946 dvanáct rozsudků smrti, sedm trestů odnětí svobody a tři zproštění viny. Sám Göring 16. října 1946 několik hodin před popravou spáchá ve své cele sebevraždu. Dvoudílný kanadský film Norimberský proces převzal řadu dialogů přímo ze zápisu soudního jednání a je nejen fascinující rekonstrukcí nejvýznamnějšího a bezprecedentního soudního procesu 20. století, ale nahlíží i do zákulisí politických a osobních zájmů, z nichž už tehdy - těsně po světové katastrofě - bylo patrné budoucí dělení světa na dva protilehlé tábory. Původní záběry z koncentračních táborů jsou zcela autentické a ani po více než půl století neztratily nic ze své otřesnosti. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (119)

Fiftis 

všechny recenze uživatele

Norimberský proces. Naši úžasní "demokratickí" osloboditelia Churchil a Stalin mali pochopiteľne každí inú predstavu o treste - W. Churchil presadzoval zastrelenie hlavných vinníkov bez súdu, (demokracia jak sviňa) a J.V. Stalin dokonca navrhoval popravu 50.000 - 100.000 nemeckých štábnych dôstojníkov. Avšak po niekoľkých diplomatických rokovaniach dospeli k tomuto súdnemu procesu s najvyššími predstaviteľmi národného socializmu. Dvojdielny film o tomto pojednávaní v Norimbergu, exceluje svojim hereckým výkonom predovšetkým Briana Coxa práve v úlohe Reichsmarschalla Hermanna Göeringa. Výborným hereckým doplnením je však aj Alec Baldwin v úlohe právnika Roberta Jacksona. Odporúčam scénu, kedy Göering hovorí so židovským dozorcom, že Nemcov všetci odcudzujú, kvôli veciam, ktoré robili židom, ale nikto nepozerá na to, že Američania zhodili atómovú bombu na Hirošimu, čo bolo mesto plné nevinných civilistov. A nezabúdajme že aj v Sovietskom zväze boli koncentráky (Gulagy) a nikomu tiež nevadí, že Američania ešte 28 rokov po skončení 2.svetovej vojny mali záchody a autobusy čisto pre "negrov". ()

Subjektiv 

všechny recenze uživatele

Pokud ten skutečný norimberský proces byl soudním procesem, nestranným a spravedlivým, film Norimberský proces jím není. Každý divák zná nacistické zločiny, viděl autentické záběry z koncentračních táborů, ví o milionech mrtvých. Potřebuje tedy film hovořící o jejich existenci připomínající je hranými výpověďmi, jež jsou z větší části čteny? Vždyť víme, že koncentrační tábory byly a lidé v nich umírali (mimochodem, holocaust prý v procesu ani zdaleka nebyl hlavní téma). Snad by tedy měl film posoudit individuální viny. +++++ Vskutku - ústy žalobce Jacksona film říká, že v tomto procesu bude spravedlivě posouzena vina obviněných. Ve skutečnosti ale dílo přináší k soudu svědectví a důkazy o nacistických zločinech, aniž by se podstatněji zajímal o to, jaká konkrétní osoba je za ně zodpovědná. Obávám se, že to má dobrý důvod - nemotat hlavu divákovu možnými pochybami, zda-li opravdu ti visící měli viset. Neukázat mu, jak složité může být vynést spravedlivý rozsudek. Vždyť je to tak jasné - tady je Göring, tady zavraždění Źidé - pověste ho! Či jinak: nejde o hledání spravedlnosti, ale přesvědčení sebe sama a všech, že obžalovaní jsou vinni. Pokud se to nepodaří, jde o prohru spravedlnosti a hlavního hrdiny. Takto ten film pracuje. +++++ Jako svého druhu "naučný", minulost rekonstruující film nemá Norimberský proces takřka žádnou hodnotu. Nedovíte se o činech Bormana, Streichera, Göringa, Schachta, von Papena, Fritzscheho, nikoho... Nakonec vás nejspíš urazí zproštění těch posledních tří. Film jen vrší humanistické fráze a nezpochybnitelný důkazní materiál o existenci zločinů - méně pak zločinců. Což se divákovi nevěří, že sám pozná, jak olbřímím zločinem jsou milióny vražd? +++++ Poněkud trapná je i snaha vyskládat z událostí procesu dramatický oblouk. Podle záznamů byl film z koncentračního tábora promítán 9 dní po zahájení asi 300 dní dlouhého procesu, Höss přichází až poté, co skončila několikadenní Göringova výpověď, Jackson nejspíš až tak moc rady svého britského kolegy nepotřeboval, atd. atd. Souboj Göring vs. Jackson nedává z hlediska deklarovaného tématu "hledání spravedlnosti" vůbec žádný smysl. Takové hledání je především bojem vnitřním. To je ovšem něco, co film a vůbec valná většina amerických soudních dramat nechápe - pro ně totiž spravedlnost vězí v dobře vypointované závěrečné řeči. Baldwin žádný vnitřní boj nepředvádí - je nemastný a neslaný - všechen herecký um sedí na lavici obžalovaných - tam se ovšem spravedlnost hledat nedá, jen pokání nebo jeho nedostatek. Tam jsou takřka jediné kvality Norimberského procesu. +++++ BTW - Uvědomoval si Simoneau, když točil scénu se založením tribunálu pod "deseterem přikázání", že Jackson bude porušovat to sedmé? Nejspíš ne, takovou ironii jinde film nepředvádí. ()

Reklama

misterz 

všechny recenze uživatele

Staršiu verziu z r. 1961 som síce nevidel, ale myslím, že ak sa už na tento film chystáte, tak radšej siahnite po nej a po S. Tracym. Alec Baldwin sa tu snažil ako mohol, ale nepasoval mi sem. Skôr tak na druhú stranu. Smola, že tento film patrí k tomu druhu, kde herci sú absolútne to najdôležitejšie, tu naozaj záleží na každej emócii, či mimike, hlavne na lavici obžalovaných. Ale uznávam, je to subjektívne. Najlepšie to zvládol Brian Cox v úlohe Göringa. Na nadpriemer to stačí. 75/100 ()

Ferinka 

všechny recenze uživatele

Nebýt snad pro mě zbytečného milostného příběhu na pozadí/popředí, bylo by to na pět hvězd. Zajímavé je, že jsem film viděla poprvé když mi bylo asi 12 let a vryl se mi do paměti natolik, že jisté scény jsem byla i po deseti letech schopna vidět dopředu. Jako dítěti ve mě Norimberk vytvořil jednu z prvních představ o tom, jaká mohla válka být a jak je těžké uzavřít nad někým nějaký soud. A pokud se to podařilo i u jiných diváků, film nesporně splnil to, co měl. A nikdo mi nevymluví, že by film neměl mít účel. Měl, a pokud možno vždy. ()

Aiax 

všechny recenze uživatele

Tento film, přestože v poněkud "hollywoodském" zpracování, je silným několikavrstvým zážitkem. "Unavenější" diváci si budou užívat především skvělých herců v čele s Brianem Coxem a jeho vynikajícím Göringem, ti hloubavější pak dostávají možnost zamyslet se nad věčnou otázkou zločinu a trestu, konfliktu práva a bezpráví, demokracie a zvěrské totality. Těm nejpozornějším pak jistě neunikne poukaz na to, že skutečně silné a charismatické osobnosti, jako byl Göring, neodolatelně přitahují ty slabší jako zářivka můry, bez ohledu na své morální kvality, intelektuální schopnosti a cíle, což je nadčasové téma, které platí pro kteroukoliv dobu, kterýkoliv "folk" a kteroukoliv politickou garnituru. ()

Galerie (8)

Zajímavosti (1)

  • Ve filmu dávají Spojenci jasně najevo, že obhajoba ve stylu: „Já jsem jen plnil rozkazy,“ neobstojí. Bohužel kromě výše postavených nacistů právě taková obhajoba většinu německých vojáků (kteří páchali zvěrstva běžně) zachránila, neboť se naučili říkat, že by byli za nesplnění rozkazu ke zvěrstvům popraveni. Bohužel až o řadu let později se ukázalo, že těch pár německých vojáků, kteří odmítli páchat zvěrstva, potrestáno buď vůbec nebylo nebo byli jen přeloženi. Tato poválečná německá lež je známá jako Befehlsnotstand a v Německu se dodnes jedná o formální právní termín používaný pro obhajobu zločinců, kteří byli údajně či skutečně ke spáchání zločinu donuceni pod hrozbou smrti či násilí. (vojtaruzek)

Reklama

Reklama