Strašáci

Těžko uvěřit, že natolik odvážný, kontroverzní, surový i syrový snímek vznikl již na počátku 70. let, Sam Peckinpah předčil dobu nejen nekompromisním zpracováním lidské bestiality a zlověstné agrese, ale i svižnou režií a moderním střihem. Jistě, úvodní tlachanda na vesničce se pořád může zdát dlouhá, ale záhy se začnou dít věci... Utlačovaný a podřadný samec v podání skvělého Hoffmana se snaží zachovat diplomatický přístup až do poslední vteřiny, téměř na hlavu si nasrat nechá, jenže pak to vypukne - na brýlcích se objeví první prasklina, vidění se zbarví do ruda a mladistvý intelektuál nám pěkně znázorní, co si představuje pod pojmem "nedotknutelnost obydlí". Ovšem ani tak neprojeví jedinou známku psychopatie, stále se jedná o naprosto pochopitelný a přirozený charakter umožňující diváku identifiaci. O to děsivější je pak uvědomění, že kousek nelítostného zabijáka se může skrývat v každém z nás (pokud nás k tomu dotlačí okolnosti)... 8/10 (30.01.2013)

Neserte ušlápnuté astrofyziky, nebo vaše časoprostorové kontinuum bude trvale narušeno! Psychologický boj o teritorium (manželské i společenské) a v něm srab myšák zatlačen do kouta skupinou buranských kocourů z Cornwallu - jakmile však spustí skotské dudy, mění se neschopnost komunikace v násilí a hlodavec v nelítostnou šelmu.. Ani oslava násilí, ani jeho odsouzení - jen studie toho, kterak se v každém z nás ukrývá vulkán, jenž čeká na svou erupci a v případě Straw Dogs je zajímavé, že se vlastně ani jedna strana nedostala k informaci, která by to všechno ještě více eskalovala (znásilnění manželky / osud dcery). Holt, temná zákoutí lidské duše uměl Peckinpah vykreslit přesně a nejspíš při tom hodně čerpal ze své vlastní.. Není bez zajímavosti, že jsou Strašáci natočeni ve stejném roce jako Mechanický pomeranč a při jízdě chichotavého krysaře na tříkolce mi v hlavě bleskla myšlenka na crossover v podobě souboje Charlieho chlípné partičky opravářů garáže a Alexovy bandy. Pěkně si to rozdat na řetězy a nože před barem Moloko až do poslední kapky blažky - kopání do járblí dovoleno.. (14.12.2011)

Sedmdesátá léta v plné parádě a přesně tak, jak je máme ve filmovém průmyslu rádi. Komorní příběh o kruté psychické újmě a jejích následcích podávaný bez zbytečných klišé a se spalující intenzitou, která se neskrývá ani tak v závěrečné krvavé pasáži, jako spíše ve způsobu, jakým Peckinpah celý děj zprostředkovává. Odpudiví vesničané na každém kroku, dusivá atmosféra pronikající i mezi ústřední manželskou dvojici a konečně výborný střih a hudba, prostřednictvím kterých nechává Peckinpah diváka prožít příběh hlavních postav daleko intenzivněji než jen zrakem a sluchem. Také Hoffman jako velmi atypický filmový hrdina potvrdil své obrovské herecké nadání a velká část snímku patří právě jemu. Úplnou spokojenost mi paradoxně oddaluje právě závěrečná strhující zabíjená, která se mi přes veškerou preciznost zdála poněkud nevěrohodná, a také nejasný a podivný postoj hlavní ženské postavy (na čí straně vlastně nakonec stála?). Jinak ale po všech stránkách výborná podívaná, jejíž kvality pouze oscarová nominace za hudbu zdaleka nevystihuje. (08.06.2013)

Když jsem viděl Divokou bandu nebo Železný kříž, měl jsem Peckinpaha doslova za úchylnýho magora, který si v násilí a krvi libuje. Ale mýlil jsem se, protože tohle magor natočit nemohl. Zážitek z filmu je velmi nepěkný a velmi silný. Psychologicky velmi hodnověrná studie lidské osobnosti, za normálních okolností plné zábran, za nimiž to vře a pak, ve chvíli, kdy jde o krk, se ten shromažďovaný vztek dostane na povrch. Dustin Hoffman tu předvedl něco podobného jako o 20 let později Michael Douglas jako D-Fens ve Volném pádu (v obou filmech se taky objeví rozbité brýle hlavního hrdiny - možná symbol zábran, které padnou). Prvotní ňoumovství, vztek na vlastní slabost obrácený na manželku, postupně rostoucí vztek a závěrečná přeměna v obránce využívajícího všech prostředků k obraně vlastního domu a života, to všechno zahráno naprosto věrohodně a skvěle. V postavě Davida jsem na konci viděl zvíře (nemyšleno negativně) zahnané do kouta, z něhož je cesta jedině přes krev a pot. (17.06.2011)

Beru v úvahu, že je to přes čtyřicet let starý film a řekla bych, že je to spíš taková chlapská záležitost. Přestože začátek byl ukrutně zdlouhavý, tak dával tušit s postupnou gradací, že dojde k dramatické změně. A v druhé polovině už opravdu jde o holý život, kde se David stává najednou účastníkem něčeho o čem by si ani ve snu nepomyslel. Atmosféra byla celou dobu pochmurná a David mně chvíli připadal jako trumpeta a ne chlap. Ó jak jsem se mýlila a díky Dustinu Hoffmanovi za jeho herecký výkon, protože v té finální části byl skvělý. Amy byla sice trochu provokatérka, ale žádné umělé zuby, žádné umělé poprsí, no řekněte, kdo by šel dnes z hereček takhle na plac. A ostatní hlavní protagonisté zahráli své záporáky taky na výbornou. Takže za tenhle film protkaný mírnou symbolikou i přes ten pomalý rozjezd dávám čtyřku. 70% (03.04.2013)