Strašáci

Peckinpahova filmová studie temných stránek duše. Tenhle režisér je jako člověk ve své podstatě asi velmi skeptická a pochmurná bytost. Jeho analýza násilí a násilné podstaty je ponurá a zraňuje. Peckinpah téměř vždy exponuje příběh ve výlučně mužském světě, patriarchální podstatu má i rámec Strašáků. Příběh je od počátku postaven na dualitě - americký cizinec, nepraktický matematik s principy a ideály ukotvenými v akademickém světě, v němž je formována jeho apoteóza humanismu a proti němu rurální svět anglických venkovanů se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a primitivního zákona síly, k jehož prosazení nejlépe slouží láhev tvrdého alkoholu. Tyto světy jsou od začátku v přímé opozici a to, co je na počátku skryto, postupně vyplouvá na povrch. Jako styčná plocha těchto dvou světů funguje mladá matematikova manželka, jejíž silný sexuální pud a jeho úplné neuspokojení v manželském životě a celková nudu a stereotyp vztahu vede k frivolnímu a koketnímu jednání směrem k místním plebejcům. Dlouho se zdá, že tyto dva světy spolu nebudou korelovat a že vlastně spolu nemají nic společného. Jaké je však divákovo překvapení, když v přímé konfrontaci násilí světa prvého spouští rozbušku hluboko skrytou v lidském podvědomí, o jejíž existenci dosud ani sám nositel neměl nejmenšího tušení. Peckinpah vlastně neanalyzuje násilí zjevně motivované, ale to, o kterém člověk sám v sobě vlastně ani neví a pranic netuší o jeho existenci. Volně tak předjímá o mnoho let později realizované pokusy amerických sociologů, kteří na náhodně vybraném vzorku dobrovolníků, jimž nahodile rozdali role vězňů a jejich věznitelů, demonstrovali fakt, že malého fašistu si nese hluboko ve svém podvědomí každý z nás... (09.12.2007)

O filmy S. Peckinpaha som mal vždy záujem, zvlášť jeho westerny. Na VHS ešte pamätám výborný thriller so S. McQeenom - Útek, ale na Strašákov som šťastie nemal. Nedávno som videl remake tohto filmu , ktorý nedopadol najhoršie a keď to spätne porovnávam s originálom tak je celkom slušný a pomerne presný, len prenesený a o pár desaťročí do modernejšej doby. Pomalší rozjazd mnohým prekáža, ale na druhej strane D.Hoffman musí diváka presvedčiť, že je tak nejak mäkký a svoju drsnejšiu tvár ukáže, až keď ho zatlačia do kúta. Druhá polovica a hlavne záver, v ktorom sa vidláci dobíjajú do domu je adrenalínová a predčí aj oveľa mladší remake. Škoda, že som to nevidel v opačnom poradí, užil by som si to ešte viac. 80%. (11.11.2013)

Viděl jsem ten film někdy ve svých čtrnácti, tedy v roce 1982 (ne-li ještě o něco dříve), v pořadu Noční kino na polské TV. A byl jsem z něj hodně unešený. Kdybyste to viděli coby školáci v socialistickém Československu na počátku 80. let, byli byste unešeni (otřeseni, rozhozeni, zmateni - doplňte, co je libo) jistě také. Položil jsem si tehdy otázku: Viděl jsem snad v životě film, který by byl lepší (nebo chcete-li, intenzivnější)? A popravdě jsem si odpověděl, že ne. Dnes už je to asi nepřenosná zkušenost, i když myslím, že i v rámci dnešního subžánru home invasion, jde pořád o pěkný nářez. Sam Peckinpah jednoduše zase jednou přišel s pořádným šokem, a o pár let předstihl jiné odvážné šokery své doby (např. J. Boormana a jeho Deliverance, Friedkinova Exorcistu nebo T. Hoopera a Texaský masakr motorovou pilou). Přitom navázal na tak intenzivní pecky konce 60. let, jakými byla jeho vlastní Divoká banda, Pennovi Bonnie a Clyde nebo Hopperův Easy Rider. Všechny zmíněné filmy jsou klasiky, převratná díla, učebnice, které se neznámkují. A když, tak jedinou možnou známkou. (20.03.2018)

Peckinpah z Peckinpahů nejpeckinpahovější. Režisér na naprostém vrcholu své tvorby nám předvádí svoji studii o agresi a násílí a obraně proti nim. Komornost snímku a jednotvárnost místa děje (dům, hospoda, náves) na působivosti přidává. Od samého začátku, kdy film připomíná rodinnou pohodovku se s narůstajícím časem mění v drsný psychothriller, který na konci filmu propukne v neskutečné orgie. Dustin Hoffman podal v roli Davida svůj možná nejlepší výkon. A prosím, žádné ocenění. Susan George byla velice krásná a až neskutečně přesvědčivá. Banda vygumovaných buranských násilníků byla do jednoho přepychová (nejvíce ten starý a krysař). Dost bylo slov, ale čtyři stejně ještě přihodím na závěr: Nejlepší film Sama Peckinpaha! 100%. (06.07.2007)

Rok před Boormanovým vysvobozením přišel Peckinpah s takřka totožným tématem. Jediným rozdílem je umístění děje na skotskou vrchovinu. Tam se za klidem přestěhuje fyzik David a jeho žena poněkud uvolněnějších mravů. Výtečně gradující děj a perfektní herci jsou hlavními klady. Strašáci již těžko vzbudí takovou kontroverzi jako v době svého uvedení, ale i tak dnes mají divákům stále co nabídnout. (08.07.2007)