Proroctví z temnot

Všetko je to vlastne o tom, že chlap sa akože námatkovo ukáže, no a potom vás začne kontaktovať a vravieť vám, čo sa stane. No a vy už bud' chcete tomu veriť, alebo nie. Pravda je však taká, že keby mne takým hlasom niekto rozprával do ucha, tak i napriek tomu, či by to bol žart, alebo nie, zoseriem sa od strachu, týžden chodím kanálmi aby ma nik nevidel, alebo nestretol a pred spaním - pri rozsvietenom svetle samozrejme, vždy kuknem pod postel a do každého rohu nadrbem cesnaku, minimálne dvadsať krížov a vykúpaný vo vode z kostola sa až potom položím na kute! (11.06.2010)

2 / 10 Proroctvo z temnôt sa mi dostalo ruky so spolužiačkiným uistením, že ide o perfektný film, pri ktorom sa budem báť od začiatku do konca. Mala pravdu - od začiatku do konca som sa triasol ako osika pri predstave, akú ďalšiu kravinu na mňa tvorcovia vytiahnu. Nesklamali a moje hodnotenie filmu s pribúdajúcimi minútami klesalo a klesalo... Zo solídnych troch * niekde v prvej tretine filmu som sakramensky rýchlo prešiel na dve a nakoniec skončil na smutnej jednej *. Moje rozhodnutie len potvrdil trápny koniec a rádoby strašidelný oznam, že 'Príčina nešťastia nebola nikdy odhalená...'. S odstupom času som si uvedomoval stále viac a viac nelogickostí v deji a jediné, čo ma nakoniec primelo zľutovať sa a nehodiť Proroctvo z temnôt rovno medzi odpad, boli herecké výkony Richarda Gera, sympaťáka Willa Pattona, charizmatickej Laury Linney. A snáď ešte záverečná skladba hrajúca počas titulkov, no to som už skutočne vyškriabal aj tie posledné zbytky z taniera, všetko ostatné je len kopa destilovaného hnoja, na vrchu ktorej tróni scenár Richarda Hatema. Nevadí mi, ak vo filme nie je všetko dopodrobna vysvetlené a mnohé závery sú ponechané na diváka a jeho fantáziu, práve naopak, ale čo je veľa, to je veľa!!! Na plátne si Proroctvo z temnôt očividne žije vlastným životom a my sme tak svedkami jednej hovädiny za druhou - od pofidérnej smrti hrdinovej manželky, cez jeho 'záhadnú' 400km cestu rovno do malého mestečka Point Pleasant, epicentra novovzniknutej paranoje točiacej sa okolo nevysvetliteľných zjavení, až po trápny koniec, ktorý nielenže film nezachráni, ale ho aj potopí v kaluži podpriemernosti. Inak povedané, kto čakal originálne a mrazivé rozuzlenie, bude neodvratne sklamaný a neospravedlní to ani fakt, že scenár vychádza zo skutočných udalostí. A prečo je tomu tak? Jednoduchá otázka, ešte jednoduchšia odpoveď - horory točiace sa okolo existencie nadprirodzených síl sa nezaobídu bez menšej nadsázky a dobrý scenárista musí vedieť ako tento poznatok využiť vo svoj prospech. Richard Hatem tento poznatok nevyužíva, ale priam zneužíva a láduje to do nás plnými dúškami od začiatku až do konca, presne tak, ako sa mu to práve hodí, bez akejkoľvek logickej vnútornej štruktúry. Trocha napätia? Žiaden problém! Stačí nám hovoriace umývadlo! Prepojiť udalosti v Point Pleasant s hrdinovým doterajším životom? Maličkosť! Jednoducho ho tam prenesieme, 400km hore-dole, šak to má byť tajomné, no né? No ako ho prinútiť, aby tam aj zostal? Nenechajte sa vysmiať! Postačí, ak najprv zomordujeme jeho ženu v autohavárií, necháme ju, nech si pred smrťou nakreslí zopár strašidelných obrázkov a potom mu tam nejaký na chlp rovnaký podhodíme... A je po probléme! Ako som už povedal, čo je veľa, to je veľa - jedna vec je natočiť film, ktorý je plný nevysvetliteľných javov a vec druhá je neschopnosť scenáristu akýkoľvek jav vysvetliť. A lakonické odôvodnenie, že 'oni' sú z iného sveta, z kravinca film nespraví... (27.04.2005)

V prvé řadě je Geer opravdu velmi nesympatický herec. Příběh měl být podle skutečné události, ale kolik z té události se skutečně promýtlo do filmu? Radši o tom nechci moc spekulovat. Děj byl hrozně zkratkovitej, jednou vidíme jak Geer potká policistku a pomalu další scéna je, jak jsou spolu v bytě a baví se spolu o nejzásadnějších věcech svýho života... dost divný a hlavně do očí bijící a nepřesvědčivý, to mi vadí. Navíc nemám rád laciné vtípky s kamerou ve stylu zaostřím na něco, rozostřím to, opět zaostřím a vidím jiný předmět. Kdyby to bylo jednou dvakrát, ale ono ne, museli to nacpat do každýho třetího záběru. HUDBA: tomandandy - ještě v první čtvrtině jsem ji hodlal považovat za jeden z největších kladů filmu, byla totiž výrazná, zajímavá a lehce rušivá, to se mi líbí. Pak ale hudební doprovod sklouzl do klišoidních "jeden prst na klávesnici každých 30 sekund" blbostí, na který už jsem trošku alrgickej. (01.06.2008)

Už tak hutnou atmosféru doplňovala nervy drásájící hudba, aby se divák fuckt strachy pos... Asi jsem nebyla v patřičném rozpoložení dne, protože jsem o depresogeny ve filmové podobě vůbec nestála. Kdysi jsem to viděla zřejmě celé, netuším, jelikož podobná negativa zatím úspěšně eliminuji směrem do nevědomí, bohužel tentokrát jsem nenašla sílu dokoukat do konce. Autosugesce začala nabírat na obrátkách, a když se jeden má strach podívat do zrcadla, a to ještě navíc oproti běžnému dni, pak je něco fest blbě a začíná to být vážné. ;-) Na chvíli jsem se nabila opačným nábojem při gay scéně Bébela, ale když navázal další ještě hutnější soundtrack ke Gothice, bylo načase šáhnout po krizové intervenci. Buď jít ven mezi ztracené anděly a bloudící duše nebo do bezpečí postele. Volím si Tebe, hřejivá hmatatelná peřino! (14.04.2013)

Snímek má tak fantastickou atmosféru, že mi v něm nevadil ani slizký Gere. Po strhujícím snímku čeká divák strhující závěr, který je však stejně strhují asi jako metráková Odetta promenující se v Labutím jezeře. Škoda, převeliká škoda, film měl našlápnuto stát se jedním z nejlepších mystery. No, nestane se. (30.09.2017)