Sedmá pečeť

Kde jsi, má životní jistoto? Jak vypadáš, kdy ke mně promlouváš? V okamžiku smrti? V onom momentu naprosté jistoty, že se o tvou podobu nepodělím s nikým dalším? Je to život sám, pro který žijeme a smrt, jejíž vinou život smysl postrádá? Nemám se ptát, chci-li žít? Film, který se táže. A artikuluje dostatečně srozumitelně, aby mu porozuměla každá přemýšlející dospělá bytost, bez ohledu na náboženskou víru/nevíru. Postavy, z nichž každá zosobňuje určitou životní filozofii, nemají minulost, o kterou by herci opřít své výkony. Každá doplňující informace podporuje, nebo podkopává jistou ideu, pevně dané charakterové vlastnosti nemění. Životem i jeho uměleckým ekvivalentem (divadlem) otrkaný režisér přesto herce nevyužívá jenom jako kartičky s textem. Vkládá do nich velkou důvěru a kdykoli se mu nabízí možnost ušetřit záběr-odpověď setrváním kamery na hercově tváři, využije ji. I autor Bergmanova literárního talentu musí občas připustit, že ta nejzásadnější sdělení slovy neřeknete. 85% Zajímavé komentáře: Pohrobek, CheGuevara, numi, rawen, crozet (06.09.2011)

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)

(1001) Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi to daleko líp četlo než sledovalo. Co film v mých očích často shazovalo byli herci - působili na mě jako nechtěná parodie napsaných postav. A taky mi trochu vadilo, že to vypadalo, jak kdyby všichni zrovinka přijeli v autobusech na zahradu nějakého zámku, vytahali ven ty svoje herecký serepetičky a dali se do toho. Tenhle dojem já mít nemám. Já si chci myslet, že někomu omylem spadla kamera do středověku. S postupem času se negativní dojmy trochu zmírnily. (18.01.2010)

Filosofické a na myšlenkovou potravu velmi výživné, překvapivě ne tak depresivní (dokonce i chvílemi úsměvné až černohumorné, když pominu slabší postavu kováře) vyprávění ze středověku, jehož hlavním tématem je víra v Boha a Smrt. A její představitel snad ani nemohl být lépe vybrán, Ekerot byl ve své roli více než stylový. A ostatně…Každý z nás hraje svoje soukromé šachy se Smrtí a nikdo neví, která partie bude jeho poslední. A to je krásná myšlenka. A vůbec všechny scény s hlavním hrdinou a jeho protivníkem byly výborné. Škoda, že jich tam nebylo víc. Celkově to vidím na solidní 4*. „Napadá mě, že bych potřeboval hospodyni. Umíš vařit? Jsem sice ženatý, ale chovám naději, že moje žena umřela…takže potřebuju hospodyni.“ (07.06.2013)

Snímku natočenému podle vlastní divadelní hry Trämålning Bergman vtiskl svůj neobyčejně sofistikovaný rukopis. Film plný náboženských odkazů a nejrůznějších symbolů. Odvěký souboj mezi bílou a černou, dobrem a zlem, životem a smrtí, nevinnost ohrožená, hrůzná nevyhnutelnost nutná... Na závěřečný tanec se Smrtí nikdy nezapomenu. (17.03.2007)