Reklama

Reklama

Jako v zrcadle

  • Švédsko Såsom i en spegel (více)
Trailer
Drama / Psychologický
Švédsko, 1961, 89 min

Karin, trpící několika psychickými poruchami, se právě vrátila z léčebny ke své rodině. Tu tvoří otec David - spisovatel stále na cestách, manžel Martin - lékař bez schopnosti pomoci Karin s léčbou, bratr Minus - osamělý hoch s vlastními problémy. Téma odcizení, hledání lásky a víry tentokrát Bergman zasadil na komorní scénu ostrova, jejž bičuje příboj. Nelze z něj uniknout a nelze čekat změnu. Bez pomoci nejbližších se Karinin stav zhoršuje až za hranici možného návratu. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (87)

lena60 

všechny recenze uživatele

Děj Bergmanova snímku se odehrává v kulisách ostrova, na němž žijí pospolu a přesto v samotě a vzájemném odcizení členové jedné rodiny. Otec David - spisovatel, citově vyprázdněný člověk, který se nestydí využít nemoci své dcery Karin pro námět jedné ze svých knih. Člověk zcela pohlcený psaním, touhou tvořit umění, ale pro všechna slova zapomíná žít skutečný život. Další postavou je spisovatelova dcera Karin. Dívka stíhaná těžkou psychickou poruchou, náhodou zjišťuje, že je pro svého otce spíš než milovanou dcerou, pouhým zajímavým objektem k pozorování. Oporou v nemoci jí je milující manžel Martin - lékař, který však přes všechnu snahu nedokáže své ženě pomoci. Ona sama se však s důvěrou obrací především na svého bratra Minuse, zasněného a uzavřeného mladíka, kterému bez zábran převypravuje své sny a nemocí ovlivněná vidění. Tíživé psychologické drama, v němž Bergman líně a pomalu valí na diváka obrovské balvany v podobě složitých filozofických témat (pravdivost umělecké tvorby, osamění a uzavřenost člověka, tělesnost, láska, Bůh), na mě působilo právě díky svému obsahu jako pověstný magnet. Těžce stravitelný, zdrcující filmový zážitek. ()

misterz 

všechny recenze uživatele

Typická Bergmanova komorná dráma, ktorá cez postavy, dialógy a jednotlivé situácie rozoberie problém až na kosť. Každá postava je tu čo sa charakteru týka unikát a bolo zaujímavé sledovať ich vzájomnú konfrontáciu. Po psychologickej a dramatickej stránke to bolo brilantne vymyslené, teda až na ten záver. Ten mi sem akosi nesadol a možno si to žiadalo ešte aj pár minút na hlbšie rozobranie pointy a dovysvetlenie pár vecí. 80/100 ()

Reklama

jojinecko 

všechny recenze uživatele

Pozvolný a dá sa povedať nezaujímavý úvod je postupne vygradovaný do záverečného maxima,stiesňujúcej atmosféry a po skončení projekcie sa cítite akoby na vás padol betónový kváder o sile jednej tony. Ťažké, temné a predovšetkým metaforicky silné psychologické dielo, ktorému opäť vizuálne dopomohol maestro Nykvist za kamerou, pričom niektoré obrazy mi silne evokovali Tarkovského (najmä Obeť). ()

honajz 

všechny recenze uživatele

Naprosto dokonalý film a troufnu si tvrdit, navzdory obecnému názoru, že velmi pozitivní, na Bergmana až nezvykle. Předně klobouk dolů před tím, jak pečlivě vytvořil své postavy - nejednoznačné jako život sám, přelévající se od pochybností k naději a zpět, ale přesto životných, uvěřitelných a pochopitelných. Navíc schopnost vytvořit tak životaschopné a sdělné drama s využitím pouze jednoho domu na ostrově, čtyř lidí, jedné lodi a jedné makety vrtulníku, bez nutnosti explicitních a rádoby realistických záběrů, to je už podle mne umění nejvyšší. Nu, co tu máme jako hlavní téma? Nemožnost lidí komunikovat mezi sebou. A jako vedlejší pak... Schválně, napadlo vás někdy, že Karin není šílená? Bergman musel číst nějaké vlastní životopisy světců. Tam je to podobné. Čím blíž jste skutečně Bohu, tím rozervanější jste. Se píše v těch knihách. Žijete v hmotném světě této planety a lidí na ní, ale vaše duše už je v jiných sférách. A vy pak připadáte všem kolem sebe jako blázen. Jste mimo realitu. Jako Pavla Bušová (můj Honzík, pokud to bude číst, pochopí) nebo Terezie z Avily, Terezička z Lisieux, Jan z Kříže nebo Padre Pio (pro ty ostatní). Závěrečný dialog je naprosto geniální. Jak to o lásce směšné i vážné, tak to, že Karin díky lásce jich všech byla obklopena Bohem, tak po závěrečné překvapivé a ulehčující konstatování, že „otec se mnou mluvil!“. Protože každá z těch postav má nějaký problém, který teprve postupně odkrýváme. Otec prahne po slávě, ale uvědomí si, že jeho život je prázdný stejně jako jeho vymyšlené knihy bez náznaku skutečnosti a že opomíjel sebe i své děti; Minus kromě problémů se sexualitou, kdy se bojí žen, protože to představuje sex a on se ho bojí jako můj starší syn - dokud nedojde v tom vraku k přechodu do jiné reality, tak kromě toho trpí nedostatkem zájmu ze strany svého otce: tak rád by si s ním povídal o svých problémech, tak rád by ho měl chvilku pro sebe! A protože to nejde, vymyslí a zahraje mu divadelní hru - což je naprosto neotřelý a dokonalý prvek, který jsem nikde jinde neviděl. O Karin už jsem psal, takže zbývá její manžel Martin, skvěle vystižený dokonalým Maxem von Sydow. Ten na vše jde logicky, je pravým opakem duchovní Karin, v lásce vidí jen ten sexuální podtext, a chybí mu jistá podvolenost manželky manželovi. Ale jeho hlavním problémem je, že neumí na věci pohlížet z nadhledu, bez odkazů na rozum a vědu, jinak řečeno mu chybí víra, i když její nedostatek dokáže rozpoznat u druhých. Myslím, že tady Bergman popsal sám sebe. Jinak je vidět, že Bergman měl ženské dokonale přečtené - chvílemi jsem měl u některých scén ze začátku filmu pocit, že koukám na vlastní manželku a její naprosto nelogické chování, resp. říká se tomu ženská „logika“. Určitým způsobem je film i o oběti, často pro vyšší účel: otec chtěl spáchat sebevraždu (oběť), ale díky náhodě, že auto chcíplo, si uvědomil, že tu musí být pro své děti; Karin obětuje manžela kvůli Bohu. Trochu mi vadily inscenační kiksy (v noci je v pokoji otce v jednom záběru okno otevřené, ve druhém zavřené; při scéně s Martinem a otcem na lodi je vidět stín kameramana; ta maketa vrtulníku je až moc okatá) a nelíbila se mi scéna incestu, ale to jsou fakt drobnosti a v případě incestu to mělo svůj důvod nakonec (muselo dojít k něčemu velmi neobvyklému, aby to vyšinulo tu dosavadní uplichtěnou vazbu). Vynahradily mi to jiné scény - nejen v tom prázdném pokoji, ale třeba noční pohled z okna na moře - mělo to v sobě všechny ty pocity, jaké mělo mít. A líbilo se mi, jak Bergman dokáže umělecky inscenovat prosté chvíle našich životů (třeba jak si Martin stříhá večer před spaním záděru), v tu chvíli jsem byl v Poděbradech u babičky kluků, obyčejný večer, jistá pohoda, klid jednoho obyčejného, ale vlastně neobyčejného večera - a tady v té scéně ta atmosféra toho všeho byla. A je tu ještě jedno drobné podtéma (vida, jak mnohovrstevný ten film je!), a to otázka pravdivosti či vyprázdněnosti umění, odtrženosti od reality a skutečného života. --- EDIT: Vlastně v tom filmu všechny postavy dopadly dobře. Martinova víra v logiku a vědu je nahlodána a začíná vidět i duchovní část života. Otec zjistil, že jeho díla jsou prázdná sláma a že by měl najít vztah k dětem. Minus přijme sexualitu jako běžnou součást života a navíc konečně může mluvit s otcem jako rovný s rovným (trochu mi to připomnělo Comeback, když Lexa říká Simoně: "A mami, mami, ty se mnou mluvíš!"). A Karin má, co chtěla, protože nedokázala žít ve hmotném a duchovním světě současně, tak se rozhodla jen pro ten duchovní, i když to znamená pobyt v blázinci. Ale K-Pax byl taky blázen, že? ;-) () (méně) (více)

giblma 

všechny recenze uživatele

I když se celým filmem táhne jako nit, nemoc Karin je jen katalyzátor na rozehrání Bergmanových klasických témat. Rodinného odcizení - otec se zajímá jen o sebe a o svůj "pošetilý" ostrůvek umění; dceřinu nemoc, jakkoliv nerad, bere jen jako další literární námět ke zkoumání. Bratr se i přes své vlastní problémy snaží Karin pomoct a porozumět, ona mu to ale (možná i vinou nemoci) ztěžuje. Hledání Boha se hlavní hrdinka nakonec vzdává, mezi otcem a synem ale možná vytvoří první skutečné pouto, ve kterém nelze nevidět autobiografický prvek. ()

Galerie (60)

Zajímavosti (5)

  • Ide o film, ktorý bol nominovaný na dvoch Oscarov, čo nie je zas tak moc výnimočné. Zaujímavé je ale to, že bol nominovaný v dvoch ročníkoch. V roku 1963 za scenár a rok skôr za zahraničný film, kde dokonca nomináciu pretavil vo víťazstvo. (Paldiny)
  • Jedná se o první film Ingmara Bergmana, který se točil na ostrově Faro, kde si později zakoupil dům, ve kterém ve stáří bydlel. Dalšími snímky, které zde filmoval, byly Hodina vlků (1968) a Hanba (1968). (ČSFD)
  • Když končí rozhovor mezi otcem Karin a jejím manželem při lovení sítí, Karenin manžel se ujme pádel, ale nemá v puse fajfku. V dalším záběru si můžeme všimnout, že se mu fajfka v puse objevila. (Sayko)

Reklama

Reklama