Hořký měsíc

„Isteže mi chýbala. Ale zároveň som cítil slobodu a budúcnosť mi pripadala sľubná a jasná, plná lákavých obrazov.“ Polański, vyhnanec odvšadiaľ, ktorý od útleho detstva všetko a všetkých strácal, mal v roku 1992 na konte bomby HNUS a ROSEMARY MÁ DIEŤATKO a do HORKÉHO MESIACA dal všetko. Anglický pár cestuje výletným parníkom, kde mu cestu viac znepríjemňuje, než spríjemňuje tajomný Američan na vozíku s francúzskou manželkou (vždy nedocenený Peter Coyote alias Muž s kľúčmi z E.T. – MIMOZEMŠŤANA a 26-ročná Emmanuelle Seigner, ktorú si Polański tri roky pred nakrúcaním vzal a neskôr mu hrala v satanskej detektívke DEVIATA BRÁNA). V spomienkach a rozknísanej kajute sa začína spomínanie na milenecký vzťah, ktorý, ako sa na milencov patrí, nedokázal včas skončiť. Po spaľujúcej vášni, fascinujúco podmaľovanej umelecké múzy podporujúcim do noci vysvieteným Parížom s priľahlými kaviarničkami, mútnou Seinou a domami otrieskanými minulosťou, do vzťahu, založenom len na sexe, prudko a bez ohlásenia vnikli strašidelná rutina, vyčerpávajúci stereotyp a sadizmus. Film je najmä o tom, že ubližujeme tým, ktorých milujeme, že ak sa dvaja milujú, nič im nie je cudzie a že ak vzťah neskončí včas, ide to už iba dole kopcom. Michal Šobr pre českú Cinemu (č. 12 rok 2000 s. 145) napísal: „Je tam (skoro) všetko, čo ste kedy s niekým zažili, opustili a vzápätí znova úpenlivo hľadali – a tiež Paríž, kde vám to pôjde vždy lepšie od ruky, srdca i ostatných relevantných orgánov“. Viac v mojej recenzii na Recenzie.org: http://www.recenzie.org/mladezi-nepristupne/314-horky-mesiac-100- (15.03.2009)

Dokázat pojmenovat čeho jsem byl svědkem v tomto filmu je tak trošku nadlidský výkon a to i přesto, že mám scénu po scéně uloženou hluboko v sobě. Porce intenzity lásky mezi Mimi a Oscarem je tak velká, že by se po zhmotnění nevešla na tuto planetu. Proto jsem příběh o lásce, která začne požírat sebe sama poslouchal stejně dychtivě jako vyprahlý nomád hltá kapky vody na Sahaře. Zatímco Nigel si snaží nalhávat, že ho příběh plný vášně a erotiky nezajímá a přitom by chtěl, aby každý slovo z úst Oscara šlo rychleji než bijí vlny moře o trup zaoceánského luxusního parníku na kterém onen příběh poslouchá.Tak já naprosto fascinován vyprávěním přestal vnímat reálný prostor i čas. Jak ostře kontrastovala intenzivní láska Mimi a Oscara s chladným vztahem Fiony a Nigela, tak krásně ladila smyslnost, vyzývavost a půvab Mimi a Paříže. Při pohledu na Mimi nezbývalo než si pokaždé přehrávat v hlavě Oskarovu větu "Sledoval jsem veškerou krásu světa ztělesněnou v jediném ženském tvaru." Film, který sice skončí, ale ještě dlouho a dlouho pokračuje ve vašem nitru . Tuto filmovou dokonalost bohužel nedokážu lépe popsat. Stejně tak jako žádný hudební skladatel by nedokázal složit lepší hudbu než Vangelis k tomuto příběhu, který je dokonalý jako švýcarský hodinky. (20.04.2007)

Vypravěč Oscar retrospektivně sděluje náhodnému spolucestujícímu Nigelovi svůj milostný příběh s jednou francouzskou slečnou lolitovského / femme fatale charakteru (Emmanuelle Segnier je na snězení a ohromně jí to sluší i dnes - po čtyřicítce). Říkají jí Mimi. Je to nekonečný příběh, neschází peripetie vztahu, vzestupy i pády a Nigel zpočátku nic nechápe. Možná ani divák. Až když se s onou hlavní protagonistkou příběhu Nigel setkává i ve skutečnosti, situace se mění. A jeho přítelkyně Fiona přihlíží... Je ten konkrétní příběh vůbec důležitý? Ne, nenechte se zmást. Příběh filmu je jen pozlátko. Kostra tkví v myšlence a v té je Hořký měsíc se závěrečnou "večírkovou" katarzí výjimečný. V síle sdělení něčeho tak jednoduchého a přitom zcela zásadního. A o čem nám to Roman Polanski, potažmo jeho filmový zprostředkovatel v podobě vypravěče, chtěl vlastně vyprávět? O nespoutanosti sexuální fantazie, pomíjivosti lásky, mužské impotenci odmítat, nepodlehnout pokušení nebo snad o neschopnosti člověka zůstat na jednom místě, o nevyhnutelném stereotypu manželství...? Zpočátku jsem nebyl nadšený, nicméně Polanski si mě postupně získával a jisté přehmaty pak zakryl výborným závěrem (-spoiler-). Už když začal večírek, sladkobolná hudba a ploužení... tušil jsem něco mimořádného. Podobně jako Lynch vystavěl svojí scénu i Polanski. Člověk v králičím kostýmu zneškodňující groteskním kopem ulízlého Itala, absurdní prostředí vystlané zvracejícími důchodci se zafáčovaným nosem, zpomalené pohyby, teatrální tleskot přihlížejících, vhodný hudební doprovod... a pak svůdné, delikátní tance, překvapivý výraz a nevědomost v Nigelově obličeji... co vís si přát? Polanski závěrem celé vyprávění notně nadsadil a zároveň umocnil sílu sdělení. Nešlo primárně o příběh, však to Mimi pošeptala v jedné scéně Nigelovi do ucha, šlo o vztahy mužů a žen obecně. Třešničkou pak mohlo být Oscarovo (hypotetické) povstání z invalidního vozíku a tleskání do rytmu hudby spolu s dalšími, aneb tak nějak bych viděl ideální možné zakončení a chrochtal byl blahem stejně jako v jedné scéně chrochtá Oscar, ačkoliv ani "ukončení života jednoho vztahu" nebylo beze smyslu a nedá se příliš namítat. Nepochopili jste nebo nepřijali fenomenální a stále nedoceněné Kubrickovo "Eyes Wide Shut"? Pak je Hořký měsíc zajímavou, filmařsky ne tak temnou alternativou s notně hořkosladkým závěrem. Muži i ženy na svých kocábkách (a přitom na jedné a týž lodi). Závěrečný dovětek? Člověk zraňuje, nemůže se rozdat a popřít zároveň sám sebe, nesnadné je určit viníky neštěstí a rozpadů vztahů. Byl to hořký příběh... a život hořký je (čímž popírám Felliniho). │90% (27.06.2008)

Přiznám se bez mučení. Ten největší pejsek byl asi zakopán v tom, že jsem nic srovnatelného nikdy nezažil, a tak to na mě všechno dýchalo nepravděpodobným až nesmyslným dojmem, tudíž jsem se monstrózně nudil a zkrátka mě to absolutně za srdíčko nechytilo. Živočišný vztah, téměř až posedlost, která panovala mezi Oscárkem a Mimi měl zřejmě kontrastovat se vztahem dvou Anglánků, jestli jsem režisérovy záměry správně vstřebal. Bohužel, celé jsem to přijal tak nějak chladně a bez emocí. Ani moc nevím, co bych vlastně pochválil. Snad pouze luxusní hudbu, kterou zkrátka Vangelis tvořit umí. Když si tak pročítám, kolik zdejších hodnotitelů u tohoto snímku dosáhlo vyvrcholení, tak mi nezbude nic jiného, než se vymluvit na to, že zkrátka netvořím cílovou skupinu diváků. Z nudy mě nevytrhly ani občasné sexuální radovánky. Třeba scénka s nezbedným prasátkem byla docela vtipná. Kdyby to bylo o nějaké ty dvě hodinky kratší, tak bych si možná snímek užil. Takhle to dost bolelo. Ačkoli tak činím velice nerad, budu se muset, v rámci zachování hodnotitelské cti, uchýlit k hodnocení nejnižšímu. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film jsem dostal od uživatelky harfuska. (29.12.2015)

Už od prvního záběru. Ďábelsky sofistikované klamání tělem a grandiózně vyobrazená čistokrevná dehonestace vztahu mezi dvěma lidmi. To celé v depresivních kulisách lodi, či potemnělých uličkách Paříže. Typické neo-noir Polanskiho na přelomu osm/devadesátých let. Fascinující jak emocionálně komplexní freska to je a přitom plyne s lehkostí a mrštností dravého erotického thrilleru. Jeden z nejlepších filmů režiséra, kterému se přichází na chuť postupně, časem, přes tvrdou slupku. (18.11.2016)