Hořký měsíc

„Bohyně nadržená, tancem krev rozproudí, nyní jen kripla žena, chtíč mu škleb vyloudí.“ Polańského 50 odstínů hořkosti aneb když lásce dojde kredit. V oceánu života se osudově lámou hřbety vln vášně a na odvrácené straně romantického Měsíce čeká moře hořkosti a nenávisti. Bezvýchodnost vztahu, založeného pouze na tělesnosti a zoufale komplexním zkoumání sexuality, coby chrastítka k zaplašení nudy (močení na obličej fakt není „druhý křest“, jen nesmyslná čuňárna), je ovšem vykreslena až básnicky květnatě. Viz POETICKÉ OKÉNKO: [][] „Byl jsem jako Adam s chutí čerstvého jablka v puse.“ (Ꞷ) „Její poštěváček byl jako kachnička, cachtající se v rybníčku růžového masa.“ (Ꞷ) „Drtil jsem její rty svými, jako když se típe vajgl v popelníku.“ [][] Poselství filmu? Partnera pro život vybírejte před svatbou, ne až po ní. Nejezděte do Kitzbühelu, ani lyžovat, ani chcát v hotelu na televizor. Nepřipíjejte si na autobus [sic!], např. linku 96 k Centre de Danse du Marais. A při 7 letém výročí nejezděte do Bombaje. Oskar: „Aby tak staří manželé byli pořád spolu, to není zdravé.“ Pesimista... (24.02.2024)

Ve filmografii Romana Polanského jde o relativně neznámý kousek, přinejmenším ve srovnání s Plesem upírů nebo Rosemary má děťátko. Přitom jde o jeden z jeho nejlepších filmů - osobně ho řadím na třetí místo po Pianistovi a dramatu Smrt a dívka. Jde o osudové psychologické drama partnerského páru zmítaného sexuální vášní, žárlivostí a vzájemnou závislostí, která přeroste až v nenávist. Dobré herecké výkony a scénář, který dokázal patologii jednoho milostného vztahu popsat, aniž by zabředl do zbytečné vulgarity. Celkový dojem: 85 %. (14.06.2006)

Upozornění: Komentář může obsahovat bojler! Syrové vyprávění o tom, jak se může vše takříkajíc posrat, když se dva, co k sobě měli blíž než nejblíž, již nemilují. Barvy duhy rázem vyblednou a kam se jen hrabe padesát odstínů šedi. Tohle by měly zhlédnout ty připitomělé otylé fanynky, toužící po bláznivé lásce a vášnivém vztahu, kdy se vám partner vymočí do xichtu a vy z toho máte intenzivní orgasmus. Při sledování si jistě každý z nás vybaví, jaké to je, když něco končí a jak mizerně si pak člověk připadá. Já si sáhl na své dno, když Emmanuelle Brežněv s jistým snědým imigrantem odcupital za oponu, hlavní hrdina, manžel, zůstal v místnosti sám a jen poslouchal, jak se vedle za pootevřenými dveřmi šuká. Ne snad, že bych to kdy zažil na vlastní kůži, ale doslova mi bylo blivno, když jsem se do toho bezmocného člověka vžil. Netušil jsem, jak bych se ve skutečnosti zachoval. Asi by bylo druhý den nalezeno pár mrtvol v dost choulostivé situaci a jeden rozmašírovaný kripl dole na chodníku. Zkrátka a jednoduše je tato romantika skutečně jen pro silnější povahy, které se dokáží smířit s toporným Grantem, nevytrhaným obočím a slátaným příběhem, který sám o sobě vlastně ani zábavný není. Nicméně je to mistrovský kus a výtečný příklad toho, jak to ve skutečnosti většinou bývá, když láska vyhasne a vztah přeroste v otevřenou nenávist. Tedy až na ten konec. 75% (05.09.2017)

Už od prvního záběru. Ďábelsky sofistikované klamání tělem a grandiózně vyobrazená čistokrevná dehonestace vztahu mezi dvěma lidmi. To celé v depresivních kulisách lodi, či potemnělých uličkách Paříže. Typické neo-noir Polanskiho na přelomu osm/devadesátých let. Fascinující jak emocionálně komplexní freska to je a přitom plyne s lehkostí a mrštností dravého erotického thrilleru. Jeden z nejlepších filmů režiséra, kterému se přichází na chuť postupně, časem, přes tvrdou slupku. (18.11.2016)

Se stejnojmenným románem Pascala Brucknera jsem ještě nepřišla do styku, ale s filmem, jakým je Hořký měsíc si komparaci určitě zaslouží. Neb hlubiny a zákoutí patologických mileneckých vztahů jsou vždycky výzvou ke zpracování a k dialogu se čtenářem či divákem. Teprve až nyní si uvědomuju jak přepestrá je Polanského tvorba a někdy v klidnějších časech se k ní spokojeně budu vracet. Je věčná škoda, že jeho jméno je více kauzou nežli synonymem pro jeho tvorbu. Ostatně zde jako jediná pochybení vnímám obsazení Hugh Granta a Kristin Scott Thomas, což už v té době byly příliš výrazné hvězdy na to, aby hrály jen vedlejší role. Dobrý je rámec oné silvestrovské noci, sevřené prostředí lodi i vykreslení celé té zničující romance jako zpovědi adresované nové oběti. A jako pouto mezi starým a novým světem ideálně funguje onen glosující Ind, což je velmi moudré rozhodnutí. (08.06.2017)