Mlčení

Zatímco v počátcích své tvorby pojímá Bergman vážná témata s větší lehkostí i humorem, kolem šedesátých let přitvrzuje. Jeho filmařina se stává vážnější, je zacílená na rozpory lidské duše. Domunují vztahy převážně ve zvrácených polohách (Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Náruživost ...) Mlčení se odehrává v uzavřeném prostoru s minimem postav i děje. Není jednoduché proniknout pod slupku mlčení, hodně věcí zůstává nevyřčeno. Neznáme důvod ani místo pobytu, útržkovitá komunikace mezi oběma sestrami odhaluje jejich rozdíllnost a odcizení. Mlčení rozhodně není kousek pro romantický večer při svíčkách, vyžaduje velkou pozornost i životní zkušenosti a nedá se obsáhnout na první zhlédnutí. (18.09.2015)

Maximálne intímne, "tiché" a zároveň nepríjemne depresívno-melancholické. Psychológia komunikácie a vzťahov, pri ktorej si Bergman pomáha množstvom symbolov. Jeden z "najťažších" filmov, čo som kedy videl a film, korý už druhý krát vidieť nechcem... Znáška pozitív na človeka za kamerou je nosením dreva do lesa, Nykvist bol skrátka fenomenálny! Silný zážitok... (11.08.2007)

Bergman má absolutní cit pro kompozici a jeho intimní záběry, které pronikají do nejužšího soukromí hlavních postav, mají skoro až nadpřirozený účinek. Přesto, že se zpočátku filmu téměř nemluví, získá divák maximální přehled o psychologii obou žen o tom jaké uvnitř jsou. Intelektuálka a živočišná žena. To vše je zde řečeno v náznacích. Díky metodě špičky ledovce, kdy režisér jen nazančuje a neříká konkrétně vše co je pod povrchem, tak dostaneme velice komplexní a neohraničený obraz, do kterého pak volně vkládáme nové poznatky o obou ženách. Geniální. Tím, že film sděluje tak, málo se dozvídáme, mnohem více. Postava syna je kapitolou sama pro sebe. Jeho intimní vztah k tetě, vztah k matce, její spatření s milencem, chlapcova nevyspělost, to vše vytváří podhoubí, náznak něčeho, z čeho by mohla ale nemusela v budoucnu vyrůst nepřiměřená fixace na matku, až oidipovský komplex. Interpretací se nabízí nespočet. Podle mého Bergmanovi psychologický film sedí nejvíce. (10.12.2008)

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. (08.03.2004)

Proti svůdné plasticitě černobílého obrazu, která doslova svádí k ponoření, mistrně vedené kameře Svena Nykvista a jejích intimních vzdálenostech vně klece tísnivého ticha, proti dusivému oparu mlčenlivého konfliktu, v jehož epicentru je zásadní významovou jednotkou zjizvená sexualita, ba bestialita neschopnosti navázat smířlivý kontakt v šumu němého slovíčkaření stojí již prozaicky Bergmanova divadelní prkennost. Ta mne sice na jednu stranu specifickým způsobem dráždí, ale tím více mne odpuzuje a blokuje mi hlubší divácký zážitek. Film není divadlo, divadlo není film. Jiné světy, jiná pravidla hry. Zdá se, že cestu k absolutnímu pochopení a uchopení Bergmana budu muset nejprve hledat v literární sféře o něm pojednávající. Pak se uvidí... 3,5* (15.01.2009)