Asi to ukončím

Kaufmanove najnovšie dielo neraz pripomína skôr akúsi komornú Kafkovskú esej, než ucelený príbeh (ktoré som mal u Kaufmana vždy najradšej). Na trochu premrštenej stopáži necháva svoje postavy iba tak existovať, vymieňať si svoje životné skúsenosti a zážitky, filozofovať pomocou popkultúrnych odkazov, starnúť pomocou makeupu a masiek a neraz i mlčať a iba sa tak trápiť. V závere napokon ich nesmerovanie nikam, vrcholí v surreálnej muzikálovej scéne, ktorá by príbeh mala pocitovo uzatvárať. Možno i kvôli neznalosti predlohy ma film nedostal rovnako ako Charlieho predošlé režijné zárezy, napriek tomu si myslím že je dobré ho vidieť, už len pre jeho netradičné rozprávanie (Ktorá postava bola vlastne reálna a ktorá nie? Aj sám Kaufman na to odpovedá iba nejasne.) a čudesnú poetiku. A pre tú jeho jedinečnú úprimnosť. (05.09.2020)

„Rozmýšľam nad (niektorými) vecami, že už ich asi ukončím” , keď najrozumnejšie možné riešenie ohľadom Kaufmanového, neznesiteľne úmorného filmu, ktorý by som v podstate ani nemusel vidieť, kde by sa vôbec nič také strašné nestalo, lebo tie dve (nekonečné) hodiny, som mohol stráviť, trebárs i takým, poctivým, kosením, väčšieho dvora, čo by bolo asi oveľa osožnejšie, je nakoniec v mojom prípade najmä to, že úprimne ľutujem a zároveň odhováram všetkých ďalších, potenciálnych divákov, ktorí pomýšľajú dať mu šancu. Nerobte to, keďže sa poriadne opálite, ako aj ja sám ! Už úvodná sekvencia, dlhej (20 minútovej !), zimnej jazdy autom, šoféra Jakea a maliarky, mladej ženy s rôznymi osloveniami, napríklad Lucy, je viac, než výstižná, a tak sa mi vidí, že Charlie sa predovšetkým sústredí na jednotlivé štádiá starnutia, čo súčasne dokladajú scény Jakeových rodičov vo veľkom dome s neuveriteľne bizarnou atmosférou. Dopozeral som film bez väčšej ujmy na zdraví, ale druhýkrát by som to už asi neriskoval !? / Jesse a Jessie, prvý sa podobá na Matta Damona, že druhá celkom ujde, alebo to bol iba zámer = Žena pod vplyvom ? (16.09.2020)

Chtěl jsem tady napsat nějakej velmi intelektuální komentář, ale uživatel Avathar to udělal za mě a líp... Nicméně vítejte v Kaufmanově fantaskní hře ve které budete jako vítr proplouvat tímhle filozoficky sureálním skvostem plných otázek a životních strastí. Ano dostal mě... Husí kůži jsem měl po vlnách a nedokážu pomocí znaků vyjádřit jak jsem se vlastně cítil a jak jsem byl teď právě astrálně oprcán. Přijde mi to jako banalita, ale krom toho ono musím zmínit fakt že jsem se dlouho nesetkal s tak čistou kompozicí plnou barevných rytmů a akcentů, tak plynule dokonalou kamerou, modelací světla a tak precizní režií. Tento film z vás udělá pokusnou krysu na které zkouší cokoli co jde v tomhle médiu dokázat a ještě vám u toho pořádně zamotá hlavu a pohraje si s emocí. Jsem jen zvědav jak to zkousne divák Netflixu :D. Za mě nejlepší film tento rok (05.09.2020)

"Asi to ukončím" jsem si říkal v podstatě od začáku a nakonec jsem se na to díval na dvakrát, protože jednolitej zátah čiré deprese a polemizování o smyslu života v tomhle podání jsem fakt nezvládal. Už od začátku vidíme pár, kterej je spolu chvilku (několik týdnů), přitom hned ze startu od slečny slyšíme, jak uvažuje nad tím, že to s tím borcem teda ukončí, protože... Jedou ve vánici k jeho rodičům, nadšenej z toho není ani jeden, vlastně všechno je v tom filmu špatně (myšleno žádná postava tam není šťastná, všichni v depresi, všichni mají problémy dotažený až do extrému...). Navíc to má přes dvě hodiny!!! Nekonečný dialogy, monology, rádoby moudrý věty - pro mě úplně mimo. Jediný, co si opravdu zaslouží pozornost, je kamera - jednotlivý obrazy a scény jsou naprosto precizně vymyšlený do posledního detailu, obvykle tam je zakomponovaných několik plánů, takže je důležitý "i to, co je na pozadí". A když už přetrpíte polovinu filmu, kde se vlastně nic moc neděje (děj v tomhle snímku fakt nehledejte!), přijde totální WTF závěr, kterej jakoby k tomu ani nepasoval. Tváří se to jako artovej film, ale spíš je to jenom nafouklá bublina. (09.09.2020)

Do příjezdu ke střední škole se jednalo o film roku s jednou z nejděsivějších hororových scén, co jsem za dlouhou dobu viděl, čímž mám na mysli celou návštěvu na statku u rodičů. Tato sekvence působí jako v loopu puštěná konkrétní scéna z Mulholland Drive, kde se protagonistky vrátí domů z divadla s nalezeným klíčkem od modré krabičky a je opravdu velmi nepříjemně nasnímaná (zdálo se mi to, nebo některé pohyby postav byly schválně zrychlené?). Se vstupem do prázdných chodeb školy se pak bohužel film promění už v čistou alegorii o tanci a zpěvech, čímž se z dosavadní americana nightmare odbočí někam do světa obligátní ironie (čemuž se alespoň dle wiki synopse kniha vyhne a já jí tím pádem chci a hned), což je přeškoda, nicméně v rámci Netflixu se jedná o fakt jetej úlet, kterýho si je třeba vážit. Navíc stejně jako doposud téměř všechny Kaufmanovy filmy se i tento odehrává v cyklickém surreálném světě sestaveném z neuróz, fóbií, masek, frustrací a vyčerpání, se kterým mluvíme celkem podobnou řečí. (15.09.2020)