Šepoty a výkřiky

Bergmanofilové, jděte se vycpat! Tohle byla čistá sračka. Co jiného může deprimovat, mě nudilo. Nijaké, nezajímavé a zbytečné. Jen mě děsilo, co může přijít dál. Ale proč vlastně Šepoty a výkřiky? Když bdíte, tak se šeptá, ale jakmile zamhouříte oka, či se vám podaří, byť jen na okamžit, usnout, začne se křičet. Už nikdy nenechám studenta filmových věd vybírat, na co se budeme dívat. (19.12.2007)

Pár šeptonosných tvorů na cestě tichem, příležitostně vykřikující jméno Ladislav Klíma. Sternenhoch se ujmul chlastu poté, co se vykálel své ženě do obličeje, duševně řval. Bergmanovy holky se uzavřely v načervanelém, psychedelickém koutě zámku a málem je to stálo krk, protože přítomnost mrtvé sestry je nabádala ke zpytování svědomí a následnýmu útěku do reality. Faktem je, že to bylo snad poprvé, co mi má tělesná schránka přišla jako nicotná verze té původní. Stupňující se atmosféra, řev, bolest a já. Chtěl jsem rozepnout zip, který vede od srdce k mozku, marně. Bergman nejsilnější, kurevsky obrazotvorný. Absolutní výpověď o samotě, která mi přivodila šok a trpitelský výraz, který se nezadal s nikým menším, než právě se Sternenhochem! Bravo! (03.04.2010)

Pro člověka, jako jsem já, tedy člověka, který je rád, že vyfotí ne úplně rozmáznutou osobu i s hlavou, je umění Svena Nykvista naprosto nepochopitelné. Když se na tento film dívám, tak mě až děsí jeho hloubka skrytá za stylizací. Skvělá práce s tichem a vůbec výborná práce s málem, jak je u Bergmana zvykem. (23.01.2006)

Jednoduchá myšlenka v enormně účinném a palčivém podání, jak to uměl opravdu jen Bergman. Retrospektivní forma umocňuje psychologický náčrt postav a brilantní herečky skoro nepotřebují mluvit, aby nám sdělily výchozí myšlenky nebo symbolickou hodnotu scény. Vzhledem k dopředu odhadnutelné pointě, o níž vypovídá v podstatě celý film, nelze řadit Šepoty a výkřiky na vrchol režisérovy obsáhlé tvorby, ale v neomezeném vyjadřovacím světě kinematografie si stále zaslouží své výsadní a důležité postavení... (17.02.2016)

S tímto vynikajícím tvůrcem jsem se seznámila právě prostřednictvím tohoto díla a jako přivítání do jeho filmové říše ho považuji za nadprůměrné. Komorní drama, které nám umožní nahlédnout do niter tří sester, stavů jejich duší, zobrazuje jejich odlišné vnímání, řešení situací a reakce. Na první pohled nedotknutelné, bezchybné a nezranitelné, ale opak je pravdou. Jedna trpící smrtelnou nemocí, druhá se vyrovnává ze smrti dcery, třetí je ve spárech egoistického manžela. Jak jen mohou tak křehká stvoření čelit takovým ranám osudu? Kde se v nich bere síla? Snímáno velmi zblízka, tudíž jsou jejich tváře takřka pod drobnohledem, což nám zobrazuje mimiku dam a takto i autentičnost, která nám osvětluje a otevírá jejich temnou komůrku uvnitř. Vše prozradí pohled do očí… Výborná práce kamery zaměřena na symbolické drobnosti, všude převládá červená barva, která sama představuje takovou agresivitu a naléhavost. Ze strany sester vyzařuje jistý druh lhostejnosti vůči nemocné, označila bych to spíše jako rezignaci, což je jakási obrana proti všem hrůzám a plnému vnímání okolního světa. Jelikož ženy jsou mnohem citlivější než muži, dotýkají se jich bolestivé záchvaty nemocné sestry ohromným způsobem. Postupem času jsme svědky odkrytí zábran a rozhrnutí vztahu nemocné se služkou Anou. Nakonec dojde k očekávanému, přičemž se nám naskytne jiný pohled na charaktery dvou zbylých žen a jejich odlišné vyrovnání se. Zrcadlo doby, vězení v přepychu, snůška lží a přetvářky, stereotyp a únava ze života. Ke konci dochází k jakémusi uvědomění, procitání, dostanou se k jakémusi vývoji a pomalému sblížení se. (28.03.2008)

Samé poetické komentáře tady, jak je to promakené , promyšlené a vizuálně nápadité! Asi jsem příliš netrpělivý, ale pro mě je to kromě menší deprese značně nudné! (27.05.2007)

Celá Bergmanova tvorba je pretkaná mnohými filmami s nejakým silným psychologickým motívom, no a Šepoty a výkriky je dielom, kde v tomto smere zašiel asi najďalej. Neskutočná hĺbka psychologického problému, hotová vzťahová priepasť, ktorá sa tu otvorila medzi štyrmi hlavnými postavami (tri sestry a slúžka), vystavaná na totálne protikladných povahách, kde na jednej strane stojí čistá láska a sebaobetovanie a na strane druhej duševná malosť, sebectvo, citová prázdnota a chlad. Na tomto základe Bergman rozohral psychologickú hru, totálnu duševnú tryznu, pomocou ktorej osvetlil jednotlivé povahy a vzťahy medzi sestrami zvlášť, ako i so slúžkou spoločne, a to až na samú kosť. Trocha mi tam chýbal hlbší pohľad na minulosť všetkých zúčastnených, divák by tak dostal možnosť lepšej orientácie v celej tej situácii, hlavne zo začiatku. Vo výsledku by to tak mohlo pomôcť osloviť širšie publikum. Takto si to vyžaduje naozaj veľkú dávku vnímavosti, aby z filmu človek niečo pobral. Ale to je len môj subjektívny dojem. Jedná sa o jednu z najlepších psychologických drám aká bola kedy natočená. 85/100 Videné v rámci - 5x5 tour : Po stopách režisérov. (07.06.2016)

Ohlušující šepot a nehlasný křik. Taková je duše nešťastného introvertního člověka, taková je duše Ingmara Bergmana a jeho žen. V jeho a Nykvistových obrazech jak od Caravaggia tu dokáže i naprostý minimalismus působit nečekaně epicky, a na krátké ploše a v pár dialozích a náznacích prchavě zachytit komplexní vztahy a pocity. Depresivní odtažitost však převládne, jak mezi postavami, tak mezi filmem a divákem. 8/10 (14.05.2022)

Bergman a nuda? Nerozumiem. Nuda preto, že sú tam dlhé scény? Zlaté časy starého dobrého euro filmu, keď nedostižným kvalitatívnym vrcholom ešte nebola reklama na Kinder Bueno (strih po 1 alebo 2 sekundách)! Alebo nuda preto, že autora priťahujú tak šialene triviálne témy? Tie sa ale týkajú každého z nás. Alebo preto, že slovutný pán režisér volí neprimerané prostriedky na zvládnutie látky? Extrémne citové prežitky kombinuje s divadelne chutiacim minimalizmom, čo mi pripadá celkom zmysluplné a v konečnom výraze mimoriadne strhujúce. Obdobnú kvalitu v rámci spracovávanej tematiky dosiahol snáď jedine Nór Edvard Munch (viaceré obrazy na tému pozostalých v tiesnivom interiéri so zosnulým, najmä obraz s malým dievčatkom a mŕtvou matkou). Keď už som pri severskej maľbe, niektoré interiéry zarážajúco pripomínajú zlovestné (alebo snáď hrobovo pokojné či mrtvolne tiché?) komnaty, aké maľoval Dán Wilhelm Hammershoi. Bergman nie je hysterický. Dobre si uvedomuje, že komorné spracovanie emocionálne jednoznačného sujetu si vyžaduje primerane agresívnu stratégiu (to aby prebudil všetkých šťastne zombifikujúcich neo-biedermeierovských spoluobčanov). Harriet Anderssonová reve z plných pľúc tak strašne ako Diora Baird z "Texaského masakru: Počiatok". Prekáža porovnanie s tzv. subkultúrou? Ale veď Bergman sám vedome narába (možno v neuvedomelej nadväznosti na severský magický realizmus - Gosta Berling od Selmy Lagerlofovej) s hororom - nie s prvkami hororu, s hororom. Sinavá mŕtvola sa zúfalo dožaduje kúska lásky (Ingrid Thulin: "Ale veď sa už rozkladá!"). To je tak obludné a dojímavé zároveň, že v divákovi pulzujú emócie všetkými smermi. A vracajú sa okysličené. Dokonalá transfúzia. Pán Bergman nehysterčí, proste si len robí svoju prácu. Ako najlepšie vie. Škoda len, že ľudia s obľubou zvyknú nepočúvať nielen šepoty, ale i výkriky a artikulujú bez toho, aby niečo povedali. Ibsen, Čechov a možno i Romero :-) by dali 5. (03.07.2008)

Ty Bergmanovy ženy, to je nádhera...vnější i vnitřní. Jedna z velkých životních pravd nás učí, že člověk začíná přemýšlet o životě teprve ve chvíli, kdy se setkává se smrtí. Najednou je na vše pozdě, narychlo se sbírají poslední, někdy extrémně bolestivé, střepy minulosti. Zoufale se slepují, aby ty naše rodinné vztahy přece jen nějak vypadaly, alespoň navenek, jako naše honosné sídlo a červený pokoj, jenž jakoby zhmotňoval naší povrchnost a nabubřelost, navzdory vlastním citům, které se tak silně snažíme potlačovat, až nakonec vyjdou napovrch ve formě, kterou jsme si vůbec nepřály. My, noblesní dámy, Agnes, Karin a Maria, jo ještě jedna prostoduchá služka, jež tu ztělesňuje to vrchností marně hledané a od sebe záměrně odehnané lidství...snad také ono štěstí, které nám přinášejí některé líbezné okamžiky, jenž by mohly trvat navěky, v tu chvíli cítíme silný pocit štěstí uvnitř sebe sama, hřející nás na prsou. Bergman opět řádí, dokonale využívá barevného obrazu a formou fantastické stínohry a pomocí retrospektiv, které vyžadují zvýšenou divákovu pozornost, nám na zlatém podnose přináší rozkrájené duše čtyř žen, od prvních minut nás rmoutí a trápí tím, jací jsme my lidé slabí a směšní. Krásný to film, i když na plný počet u mě není. (21.07.2018)

Učebnica samoty. Celý žáner za 90 minút. (30.08.2020)

Těžká, odtažitá, divácky značně nevstřícná psychologická studie několika složitých duší a jejich (ještě složitějších) vztahů. Nepochybně kvalitní umělecké dílo, zásluhou velmi specifického filmařského stylu však vhodné pouze pro velice úzký okruh publika... 60 % (27.06.2018)

Pokiaľ Vám pripadajú siedma pečat alebo hanba ako silné depky, asi ste nevideli šepoty a výkriky. Sonda do ženských duší, ktoré trávia pokope čas v jednom dome s kdovie prečo červenou farbou všade naokolo. Asi najťažší Bergmanov film (ktorý som videl), ktorý je našťastie kratší, ako by jeho divák očakával, takže sa dá bez problémov dopozerať, aj keď Vás nezaujme, čo sa môže lahko stať. VIDENÉ ZNOVA: Pri druhom kole Bergmanových filmov (či už videných alebo nevidených) si uvedomujem, aké sú jeho ťažké artfilmy divácky atraktívne. Reálnych 90 minút jeho filmu znamená pocitovú tri štvrte hodinku. Je to tým, že dokáže zaujať mizanscénou a dynamikou sekvencie aj bez prvoplánovo zaujímavého deja. V šepotoch a výkrikoch sa bavíte nad premýšlaním o zmysle dvoch vínových pohárov pred hlavnými predstaviteľkami, jedným plným, jedným prázdnym, nad stavbou pasáží, ktoré predstavujú jednotlivo hlavné postavy začínajúce záberom na jednu polovicu ich tváre a končiacu záberom na tú druhú. Nad porovnávaním ich vzťahu k umierajúcej sestre a ich príčinách, ktoré môžu byť hlbšie, ako sa na prvý pohľad zdá a nad farebnosťou kompozícií. Takže ak ma nabudúce bude nudiť nejaký súčasný artfilm, tak ho vypnem, režisér je totiž neschopný amatér. P.S.: Liv Ullmann je najkrajšia Švédka, na akú si momentálne spomínam. (09.08.2009)

Hodně, hodně moc působivý film. (30.11.2007)

Dlho som otáľal s pozretím si tohto filmu. Aj tak mi to nepomohlo a musím, aj keď nerád, dať iba dve hviezdičky. Nerozumel som mu, nedokázal som sa vcítiť do deja, ani do postáv a tak zostalo iba herecké majstrovstvo a kúzlenie s farbami. Pripúšťam, že je mnoho divákov, ktorých film zaujal a nadchol, ale ja som na ČSFD za seba a nie za nejakú lobistickú skupinu. Preto iba dve. (06.10.2016)

Chvílemi bylo obtížné vydržet se dívat na všechno to zobrazené utrpení a osamělost postav, ale při vší drásavosti jde o nesmírně působivý snímek, který vypovídá o osudu lidského individua tváří v tvář smrti víc než desítky jiných filmů dohromady. Jde o jeden z vrcholů Bergmanovy tvorby a to nejen pro jeho výmluvnost, ale i pro dokonalou expresivní práci s barvou. (01.08.2007)

Napříště s díky odmítnu, slušně deprivovat se dokážu i sama ... (08.04.2013)

Nemám rád filmy, které diváka připravují na jediný skvělí pětiminutový okamžik celou hodinu...Nebýt toho skvělého okamžiku (každý asi víte, který to je) tak jsem na odpadu. Taky se tu hodinu třeba mohlo něco dít... (04.03.2008)

Asi málokto sa odváži na plnú hubu povedať, že nuda a nedočkavosť môžu ísť ruka v ruke s čírou zúfalosťou. Banálne sa stáva závažným, lebo v obidvoch prípadoch sa jedná o psychiku. Bohatí tiež môžu trpieť nedostatkom lásky a nehy. A začať si rezať vagínu. Nebyť jeho film podľa knihy, poviem, že konečne vieme, kde sa inšpiroval Haneke. (04.01.2018)

Šepoty a výkřiky je agresivní film. Působí rušivě nejen po stránce dialogové, vztahů mezi postavami, ale i po stránce vizuální. Výrazná stylizace dekorací a kostýmů navozuje atmosféru divadelního prostředí. To umocňuje pocit omezenosti prostoru, v němž se hrdniky pohybují. Prostoru jak fyzického, tak psychického - vězení, ze kterého se nedá uniknout. Jsou uzavřeny ve vlastní mysli, nikdo jiný do ní nemá přístup. Pokusy o vzájemné se sblížení však k ještě větší uzavřenosti. Strohost, samota prostředí se hrdinkám odráží v duši - stejně tak se jicjich nitro odráží na prostředí. Film má atmosféru ruských realistů v čele s Čechovem, odkazuje i na severskou, Ibsenovskou duši. Po formální stránce jsou Šepoty a výkřiky snad nejvypiplanějším Bergmanovým dílem (ač ohromnou zásluhu na tom má i kameraman Sven Nykvist). Obsahují precizní herecké výkony a příjemnou hudbu. Kdo se nebojí odkrýt z ženského utrpení víc, než jak se dnes (přitom mnohem naturalističtěji!) snaží Trier, nechť vstoupí do těch opuštěných, avšak emocemi tak plných míst. (08.01.2005)