Francouzský kankán

Pořádná kuriozitka a je zajímavě že ji má na svědomí zrovna encyklopední režisér Jean Renoir s hereckou ikonou Jeanem Gabinem. No ale kde jinde uvidíte Gabina se takto usmívat a dokonce i tančit? Celkem pěkně mu to sedlo, dokud se v závěru nepokoušel o válení se v křesle do rytmu, ale o tom radši nebudeme mluvit.  Film sám o sobě je občas dost debilní a samozřejmě zestárlý. Podobnou burlesku v dohledné době vyhledávat znovu nebudu ale tahle mě ani tolik neurazila. Nebyla to zas tak špatná filmová zkušenost, dalo se to CELKEM sledovat, místy to bylo poměrně milé. a jako taková fajnšmekrovina to k zavrhnutí není. A Renoirovi se nemůže upřít alespoň pěkný vizuál s krásnými restaurovanými barvami. Pokud jste někdy chtěli vidět film s  mnoha zvednutými nohami do kamery, tak vám prozradím, že tady máte tu možnost a vůbec nic za to nechci. Světe, nemáš zač a dobrou noc. (27.09.2019)

Prostě Renoir a Gabin. Ne vždy mi tohle spojení sedí stoprocentně, ale v tomhle případě se to hodně povedlo. Kankán, který filmem prostupujem mu dává svěží tempo, stejně tak jako obsazení Francoise Arnoul. Ta je hravá a krásná a skvěle se hodí k opět bezchybnému Gabinovy. K totmu příjemná hudba, nějaké to zábavné hudební číslo či fór a samozřejmě taky samotná přítomnost a spjatost s Moulin Rouge - čtyři hvězdy. Kateřina Velká byla vždy při chuti (11.12.2010)

Líbila se mi tehdejší lidská neskrývavá upřímnost, že za vším je sex a nic jiného než sex. Ten nebolí, může zabrat chvilku, je príma a vyřeší všechno. Dneska je to samé papírování, které bolí příšerně, trvá ještě hůř, je k hounu a ve finále neřeší nic. No a mému oku lahodila samozřejmě i závěrečná párty v Moulin Rouge, během které jsem litoval jenom toho, že tenkrát ještě neznali kalhotky bez rozkroku. To by teprv byl kankán! (29.12.2014)

Komedie uvolněných mravů. Další z Renoirových příkladů toho, že skutečné mistrovství někdy spočívá v těžko zachytitelné a analyzovatelné jednoduchosti (využití každého záběru v jeho plné hloubce a šíři) můžeme sledovat jako autobiografickou zpověď stárnoucího hříšníka, který své vlivné pozice využíval ke svádění výrazně mladších krásek. Rozverné, místy až ophülsovsky přemrštěné barevné hemžení mnoha postav, z nichž žádná není za své jednání odsuzována, bývá vnímáno jako druhý díl Renoirovy "umělecké trilogie" (po Zlatém kočáru a před Elenou a jejími muži). Všem filmům je společná spektakulární oslava umění žít a života skrze umění. Konkrétně French Cancan pak tyto rysy spojují se Zpíváním v dešti, jiným muzikálem o muzikálu, který je sice vtipnější, dynamičtější a technicky dokonalejší, ale autentický život v něm chybí. Právě tato schopnost vybudovat svět očividně umělý a přesto v každém okamžiku živý, činí Renoirův nenápadný rukopis výjimečným. 80% (20.03.2014)

Inovátor a nápaditý režisér Renoir asi vlivem tragické lásky zblbnul a natočil tuto primitivní burlesku, která hýří všemi barvami i klišé meziválečných filmů. Těšit se na Piaf.nemá příliš význam, objeví se pouze jednou ve výřadu umělců vystupujících po šantánech. Užít si mladého Piccoliho v u iformě také přiliš nelze, neb má pouhý štěk. Dora Doll přehrává i na sebe poněkud více. A aby toho nebylo málo, v některých momentech je naprosto trapný i pitvořící se Gabin. Tenhle hudební film, muzikál to není ani náhodou, se měl někde ztratit, nemusela jsem přijít o některé iluze. (22.09.2019)