Hlídač č. 47

Starý Hlídač č.47 je jako obnošený kabát po babičce. Strojená elegance smrdí naftalýnem a kouzlo tehdejší doby je nenávratně pryč. Dialogy místy připomínají čirý dadaismus, který přerůstá v nechtěnou frašku. Expresivní herectví pouze podtrhuje onu křeč sdělit něco velmi závažného. Československý Taxikář je tak spíše smutným příkladem křečovitého dramatu, než intimním dramatem muže zlomeného válkou. (25.11.2008)

Hodně velké překvapení - na hranici 4 a 5 hvězd (proto dávám pět, neboť mi přijde Hlídač podhodnocený). Skvělé herecké výkony, scény s expresionistickým tónováním (obzvlášť vylévání manželčina svědomí je v tomto směru perfektní) a přestože jsou postavy lehce zmatečné a neuchopitelné, jde o naprosto výjimečné dílo. (24.01.2012)

Jako první jsem znala tuto Rovenského verzi s Vávrovým scénářem. Když uváděl Renč svůj snímek, můj tatínek se podivoval, proč se vytahuje stará knižní předloha ... Často se stává, že první verze se líbí víc - tedy ta, kterou člověk vidí dříve. U té druhé už hodně srovnává. Mě se podařilo vidět oba filmy naprosto odděleně, v jiném čase, vnímala jsem Renčovo zpracování jako samostatný film. Ale nelze se vyhnout jakémusi pomyslnému srovnání, ať se člověk snaží sebevíc. Rovenského Hlídač je vlídný i ponurý s vystupňovaným napětím. Doba vzniku určuje i charakteristiku a jednání postav, kdy manželská věrnost a čest byla stavěna víc než osobní potěšení. Ku prospěchu je i podstatně kratší časový úsek od napsání románu k filmovému zpracování. Nebylo zapotřebí žádné dobové stylizace, což přidává na působivosti. Všechny tři filmové verze se odklánění od knižní předlohy, tato první vyznívá asi nejoptimističtěji. Vnímám to jako jakousi úlitbu době, která potřebovala ve filmech ukazovat hlavně mravní hodnotu, nikoliv rozevranost. Ale právě ten optimistický závěr, charisma a vlídnost starého Douši je asi to, proč mám tento film ráda. (19.01.2018)

Vynikající první adaptace Koptova románu z roku 1926. Skvěle naturalisticky rozehraná díky troji Glázrová/Průcha/Boháč. Letité problémy s kopií sice zničily kontinuální povědomí o filmu, ale to bylo bohatě vykoupeno novou diskusí nad celou trojicí existujících filmových přepisů (na Rovenského navázal Haas a Renč). Otázka morálky, viny a odpuštění vrací sice tento původní pohled na Hlídače č. 47 kamsi ke Klecandově Páteru Vojtěchovi, ale jako celek je to nesmírně silné. Jen dnešní doba už je nevyhnutelně vzdálená a je nutné interpretovat opatrně. (23.09.2020)

Film je to v mnohém skvělý, výjimečný a slibný. Sám námět je sice ohromně jednoduchý, ale tvárný. Scéna ohluchnutí je výborně natočená a některé detaily, včetně předmětů v pozadí (např. hodiny), jsou příjemně ozvláštňující. Bohužel ale děsně rušivě na mě působily podivně vyráběné emoce a vůbec jednání postav působí místy prapodivně - z nešťastné lásky si nechám rozjet hlavu, ale za pár minut už mám zase choutky a jsem ten největší hajzl z okolí... Hlavní hrdina je někdy podezřele bystrý (u lékaře), ale někdy přímo nepochopitelně tupý a naivní. Anna je úžasně labilní, což mi v podání Marie Glázrové taky zrovna nesedlo. Zkrátka by si jednotlivé charaktery zasloužily mnohem víc prostoru. Takhle pro mě byl nezajímavějším František Kovařík se svojí rakví. (29.04.2007)