Voschožděnije
Vzostup
Režie:
Larisa ŠepiťkoScénář:
Larisa ŠepiťkoHudba:
Alfred ŠnitkeHrají:
Boris Plotnikov, Vladimir Gosťuchin, Anatolij Solonicyn, Ljudmila Poljakova, Marija Vinogradova, Larisa Šepiťko, Sergej Jakovlev, Alexandr Pjatkov (více)Obsahy(1)
Mezinárodně uznávané filmové drama z období 2. světové války patří k tomu nejpůsobivějšímu, co sovětská kinematografie vytvořila. Kniha Vasila Bykova, kterou do filmu převedla režisérka Larisa Šepiťková, umísťuje děj do Běloruska okupovaného nacisty. Důstojník Sotnikov a vojín Rybak se uprostřed kruté zimy vydávají na strastiplnou cestu za zásobami pro své kolegy-partyzány. Jejich cílem je malá vesnička, kterou však už předtím dobyli fašisté. Oba bojovníci padnou do zajetí a kromě nemilosrdného mučení musejí podstoupit také boj s vlastní morálkou a přesvědčením. A pohled do vlastního nitra se nakonec ukazuje mnohem bolestivější, než rány nepřítele. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (67)
Proti o osm let mladšímu a mnohem známějšímu Иди и смотри má u mě Vzestup minimálně jedno obrovské plus – je zcela prost studenoválečných ideologických šablon a komunistické propagandy. Ztělesněním ďábla tu není masa německých vojáků, ale ruský vyšetřovatel v mrazivém podání Tarkovského dvorního herce Solonicyna (Hopkins v Mlčení jehňátek hadr), a i když jde aspoň o prohnilého intelektuála, tím, kdo mu uvědoměle vzdoruje, je bývalý matikář, zatímco prostý rolník nátlaku podléhá – to všechno jsou v kontextu sovětského válečného filmu velmi nesamozřejmé věci. Místo šokování monstrózní brutalitou navíc Šepiťková sází na komorní, osobní, málem duchovní prožitek, ke kterému se odpichuje od převažující civilnosti, obyčejnosti viděného (a slyšeného: všimněte si třeba, jak dokáže situaci odheroizovat všední plechový zvuk jakéhosi kbelíku při úvodním úprku partyzánů do bezpečí). K dokonalosti mi scházejí spíš drobnosti, jako ne vždycky odůvodněné natahování scén ve střední části, kdy mě film mimovolně pouštěl ze sevření. ()
Silný příběh z války, lidé v mezních situacích. Hrdinové nejsou vyhraněné a čitelné osobnosti. Nelze je podrobit psychotestům, jednají podle situace v které se nacházejí a ne vždy je to jednání, je zdobící. Kultivovaná moderní kamera na r. 77. Dal bych víc, však hnusný český dabing dělaný ochotníky z vesnice Šukomrdy mě neskutečně otrávil a celý válečák se stal trapasem. Pomoc se tu křičí stejným způsobem jako když děd Vševěd topil trpaslíky. Hnus fijalovej! ()
Sovětské válečné drama, které se v některých chvílích nevyhnulo přehnanému patosu, jak jsme nakonec u filmů z této země zvyklí. Naštěstí tváří v tvář smrti si nehráli všichni na hrdinu sovětského svazu, ale chtěli žít. Zajímavá je postava vyšetřovatele (Anatolij Solonicyn) ve službách němců. ()
Citát: „Nelez do hovna, nesmeješ ho. Teď už vím, že je hlavní, abys byl podle svého svědomí sám sebou.“ - Sotnikov Velmi silné partyzánské drama natočila Larisa Šepiťková podle novely běloruského spisovatele Vasila Bykava. Vypráví příběh dvou ruských vojáků za druhé světové války. Ti se vypraví sehnat pro svoji jednotku jídlo. Přirozeným vůdcem dvoučlenného komanda je Rybakov. Vyzná se - má správnou čepici a ví, jak se pohybovat. Naproti tomu jeho parťák Sotnikov působí od začátku spíše jako přítěž. Na výpravu vyrazí i přesto, že je nemocný. Podaří se jim získat ovci, avšak při zpáteční cestě jsou přepadeni němci. Sotnikov je postřelený a chce se zatřelit, aby jej Němci nedostali živého. Rybakov se pro něj však vrátí a dotáhne jej do jedné z chalup, kde jej plánuje nechat dokud se neuzdraví. Jsou ovšem objeveni německými vojáky. V této chvíli se role obou začíná obracet. Tenkou linii mezi hrdinstvím a zbabělostí překračují oba, každý však jiným směrem. Umocnění dramatického zážitku zvláště při promluvách nemocného Sotnikova dosahuje Šepiťková i díky častým detailům na nasvícený obličej. Aby nám ukázala, co se odehrává v mysli (tentokrát Rybakova), využívá „falešných“ flashforwardů. Tedy jakýchsi představ budoucnosti, které se ovšem nestanou. Přestože se snímek odehrává za druhé světové války a toto téma je v něm bytostně přítomné, nejedná se o žádný akční partyzánský film plný přestřelek a bojových akcí. Jde mnohem víc o drama člověka, který teprve v mezní situaci ukáže svoji pravou tvář. ()
Larisa Šepiťko, podobně jako její manžel Elem Klimov o osm let později (Jdi a dívej se), natočila snímek, který už jen výrazem zainteresovaných postav promlouvá o abstrakcích, které jsou prostě nerozbitné. Vzestup je sice jasné připodobnění k Evangeliím a pašijovým hrám, ale jejich tezovitost razantně popírá ukázkou, že hrdinství nemusí být hrdinstvím a zrada nemusí být zradou, pokud jen trošku pozměníme situaci. Zatímco Rybak celou první třetinu filmu statečně zachraňuje svému příteli krk za každou cenu, v závěru je odsouzen jako zbabělec a zrádce, přičemž Sotnikov, který vůbec nikoho nezachránil, je za hrdinu, protože se nechal pověsit? Všechno je totiž úplně jinak - kolaborace i smrt je nesmyslná, nic nepřináší, nic neznamená, což v závěru pochopí i sám Rybak. Záběr do prázných, nechápavých a neskutečně nevinných očí dívky odsouzené na smrt je tak výmluvný a silný, že musí zamrazit v zádech i nejotrlejšího. Jeden z nejlepších filmů světové kinematografie, kterému, podobně jako snímku Komisařka, hrozily plameny, a můžeme se na něj podívat jen neuvěřitelnou shodou okolností. Film, ve kterém je pravda. 95% ()
"Не лезь в дерьмо, не отмоешься!" ("Nelez do sračiek, to nezmyješ!") Ešte aj dnes nesmierne pôsobivá komorná dráma, zameriavajúca sa na psychológiu postáv vo vyhrotenej situácii, v ktorej sa vyfarbia skutočné charaktery. Ukáže sa, že ešte ťažší boj, ako je ten vonkajší, proti podlému nepriateľovi, je boj vnútorný, mimoriadne ťažký morálny konflikt medzi túžbou zachrániť si život a snahou zachovať si čisté svedomie. Hranica medzi hrdinstvom a zbabelosťou býva niekedy veľmi tenká. Kamera pôsobí trochu splašene pri akčných scénach, tých je ale minimum, takže ide iba o malú výtku. V priebehu filmu sa stupňuje ťaživá atmosféra, tiesnivé napätie, výdatne podporené trýznivou hudbou. Vrcholom je veľmi silný záver s alegóriou odkazujúcou na biblický príbeh Ježiša a Judáša. Dielo je to tak intenzívne a zdrvujúce, že diváka psychicky rozomelie na kúsky a vyvolá u neho až fyzickú nevoľnosť. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. ()
Obrovsky silný film, stěží uvěřit, že se jedná o režijní počin ženy, protože tohle syrový realistický pohled na válku, která nebere ohled na nikoho. Už od prvotního putování zimní krajinou, jsem se vcítil do nelehké situace hlavních postav, jejichž peklo se teprve rozpoutalo po zajetí, tam se naplno vyjasnily v plné kráse charaktery obou vojáků i spoluvězňů. Autenticitu dodává filmu černobílost i zřejmě kvalitní knižní předloha. Film hraje jakousi psychologickou hru i s divákem, a to velice úspěšně, protože tohle je opravdu síla, jdoucí až pod kůži. ()
Jeden z nejpůsobivějších sovětských filmů? Nevím. Nemůžu to posoudit. Sovětských filmů jsem viděl pramálo. Jenže než se ta působivost Vzestupu dostavila, trvalo to dobrejch 90 minut a to je hrozně moc, jelikož na ní samotnou pak zbývá pár minut. Jasně je tu to dilema být hrdinou do posledního okamžiku, nebo zradit pro zachování svého života. Ale to celý film nezachrání. Neviděl jsem nic nového, což mě trochu mrzí. Každopádně nechci schazovat dobu a okolnosti, za kterých se děj odehrává. Beru snímek jako pěknou poctu obětím civilního obyvalstva ruské fronty druhé SV. ()
Tak toto bol naozaj silný zážitok. Spôsob, akým Šepiťková v tomto filme dokázala podľa knihy Bykova zachytiť emócie, bol doslova geniálny. Obrazy, práca so svetlom, hudba, všetko v dokonalom súzvuku, ktorý evokuje úzkosť, vinu, hrôzu, strach umrieť... Režisérka nepotrebovala žiadne veľkolepé bojové scény, pretože zobrazovala hlavne boj, ktorý človek zvádza sám so sebou, so svojimi hodnotami. Téma, ktorá je dodnes aktuálna. ()
Vzestup je filmem, který je sice černobílý, ale neskutečně psychologicky propracovaný, takže vzhledem k Sovětské produkci je to velké překvapení. Válka v tomto příběhu mi spíš přijde jako vedlejší kulisa, je to požitek sledovat souboj partyzánů a člověka co kolaboroval pro Němce jako vyšetřovatel. Docela bych vyzdvihl zdůraznění očního kontaktu během výslechu. Prostě z černobílého filmu vyzařuje daleko více ta krutost,strach stejně jako paprsky ze slunce ta poprava byla dost krutá, i ty dialogy mi přišly takové plné zoufalství, úplně mě to vtáhlo do té situace. I když tu nejsou bojové scény film si získal oblibu na filmovém festivalu v Berlíně, má na svou dobu kdy vznikl mnoho kvalit. ()
Pravdupovediac, už dávno sa mi tak ťažko hodnotil film ako tento. Veľmi dlho som nad ním rozmýšľala. Tri hviezdy málo , štyri zase veľa. Ťažká tématika, ťažké spracovanie, ešte ťažšie pozeranie. Ale milujem takéto filmy..... ktoré vo mne ešte dlho zanechajú stopu. ()
Asi nejlepší sovětské válečné psychogické drama, které jsem kdy viděl. V zimě roku 1942 jsou v někde v Bělorusku zajati dva partyzáni, voják Rybak a bývalý učitel Sotnikov, kteří dostali rozkazem obstarat jídlo vyhladovělé skupince ostatních. Sotnikov je nemocný a navíc zraněný, pro Rybaka je přítěží, což vygraduje v nešťastném momentě, kdy na sebe upozorní hlídku kolaborující policie. V zajetí se ukazují jejich skryté charaktery. Zatímco jeden v sobě, smířen se svým osudem, nalézá vnitřní sílu, jeho druhové expresivně propadají zoufalství a jednají v rozporu s morálkou. Voschožděnije odhaluje staromódní víru v sílu náboženského přesvědčení. To je jedna z největších předností filmu. Náboženský obsah se zdá být tak upřímný, že není možné, aby divák na chvíli zapochyboval. - Kamera Vladimira Chukhnova je výborná, zejména pak v úvodní sekvenci filmu, kde v dlouhých a pomalých scénách znázorňuje zimní náladu a zoufalost a pustost běloruské krajiny. Herecké výkony jsou skvělé a věrohodné, mezi všemi ale, dle mého názoru, vyniká komisař Portnov v podání Anatolije Solonicyna. ()
Děj filmu je sice zasazen do zmrzlého Běloruska někdy na přelomu let 1942 a 1943, ale tragická historie Sotnikova a Rybaka by se takto mohla odehrát prakticky kdykoliv a kdekoliv. Příběh, který Larisa Šepiťko vypráví (nutno dodat, že za výrazného přispění kameramana Vladimíra Čuchnova), je totiž nadčasový a univerzální. Osud člověka, jeho dilemata, naděje, strach ze smrti a vůle přežít... to vše je zde podáno v mistrovské zkratce, bez patosu či moralizování. Silný film. ()
Uhrančivý film. Krutý a nemilosrdný. A Solonicyn zde dokazuje, že je schopen vpravdě trýznivých výkonů. Larise Šepiťko všechna čest. ()
Vynikající válečný snímek z roku 1976 s odstupem víc než třiceti let neztratil nic ze své naléhavosti. Vyprávění dodává na autentičnosti černobílá "dokumentární" kamera, jež subjektivní pozice protagonistů často střídá se snově abstraktními záběry. (Alena Prokopová, Ci 05/2008) ()
nuda, nuda a pak zase nuda, dokonce se mi povedlo u filmu usnout,což bych kolem 15hodiny opravdu neočekával, drama si představuji opravdu jinak,pokud má někdo problém se spánkem doporučuji tento snímek, ()
Velmi komorni drama, ve kterem valku, prekvapive na sovetskou kinematografii, neuvidite. V hlavni roli je zde hrdost, hrdost na svoji ródinu, vlast. Rozhodne je to propaganda vlastenectvi, ktera si rozhodne muze podat ruce s tou americkou. Nejsilnejsi vyrazove prostredky kamery jsou zalozeny predvsim na dlouhych zaberech na obliceje - zklamani, hrdost, preziti, strach, obetovani apod. Je to silne. ()
naprosto ojediněle silný psychologický snímek, kde válka je jen jakousi kulisou. hlavní je boj člověka se svým svědomím, zbabělost, hrdinství,... pro mě velmi silný zážitek, který mě opravdu vzal za srdce. lehce se nám odsuzuje, lehce obdivuje, ale jak bychom se chovali my? ()
Dobře natočený psychologický snímek, v tomto směru nemá chybu, avšak pokud to mám porovnat se špičkou v tomto žánru Jdi a dívej se, tak víc než 3 body dát nelze. ()
Vzestup / Voskchoždenije / (režie – Larisa Šepiťko) 1977 Ruský válečný film – s dějem surového psychologického dramatu, které podle knihy Vasila Bykova na filmové plátno převedla režisérka Larisa Šepiťková. Film měl premiéru v roce 1977. Získal Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu 1979, a v zahraničí byl hodnocen jako jeden z nejsilnějších sovětských filmů nejen své dekády, ale i celé sovětské kinematografie. Příběh má jednoduchý děj, s nepříliš náročnou zápletkou – těžištěm filmu je však psychologický vývoj, který probíhá u dvou hlavních hrdinů – film si bere na mušku různé lidské charaktery, které reagují odlišně, i když jsou postaveny do stejných situací. Rozložení charakterů je dle mého názoru největším kladem scénáře – jedná se o příkladně vybudované drama se silnou závěrečnou katarzí. Tempo filmu je velmi pomalé, takřka reálný čas – vše co divák vidí se odehrává ve dvou, maximálně 3 dnech. Film je dlouhý 111 minut, černobílý, v ruském znění. Tvůrci: Režie - Larisa Šepiťko Produkce - Larisa Šepiťko Scénář – Larisa Šepiťko a Juri Klepikov Námět - Vasil Bykov Kamera - Vladimir Čuchnov a Pavel Lebešev Architekt – Jury Fomenko Střih - V. Belova Hudba - Alfred Schnittke Obsazení: Boris Sotnikov - Boris Plotnikov Kolja Rybak - Vladimir Gostjuchin Stařec - Sergej Jakovlev Demčika - Ljudmila Poljakova Basja - Victoria Goldentul Portnov (kolaborant) - Anatolyj Solonitsyn Stas - Nikolaj Sektimenko Analýza děje, použité filmové postupy Film se otevírá sugestivní scénou, která diváka okamžitě vtahuje do děje. (Časté použití záběrů velikosti detail, polodetail). Sledujeme skupinu ruských partyzánů, kteří vedou i ženy a děti, při lesní přestřelce s německými okupanty. Od prvních filmových minut divák vnímá drsnou realitu války – např. záběr, v kterém se matka snaží ukrýt synka do větví stromů, ale zasažena do zad padá, a dítě zůstává viset na větvi volajíc „mama“. Vše je ještě zdůrazněno tím, že se děj filmu odehrává uprostřed tuhé ruské zimy – záběry na omrzlé ruce zabalené do vetchých hadrů, jinovatku na řasách, dlouhé , nekonečné pláně, na kterých není možno se skrýt..., Po přestřelce s Němci se partyzáni rozhodují, že je nezbytné, aby byli vysláni dva vojáci s úkolem donést jídlo pro zbytek skupiny. Je vybrán vysokoškolák – důstojník Boris Sotnikov – Bosja, a vojín Kolja Rybak. Rybak zná nedaleké stavení, kde žije jeho předválečná milá - žena. Vojáci vyrazí, a to i přesto, že Boris má silný kašel – někdo prostě s Rybakem musel jít, a nikdo jiný nemohl. Po nelehké cestě dorazí k vypálenému stavení – emoční síla scény je ještě vypjata tím, že během cesty Rybak Borisovi popisuje, jak ženu miloval atd. V této chvíli má ještě divák pocit,že film bude o tom, jak se Rybak s Borisem nějak ke skupině partyzánů vrátí s jídlem. A protože se jim to nepovede, během celého filmu v divákovi postupně sílí bolestný pocit, řekněme „zklamání z nevyhnutelnosti“, či snad „boj charakteru člověka s okolnostmi“. Příchod k vypálenému stavení se dá označit za první zlomový bod, který posunuje psychologický stav hlavních hrdinů, a kulminuje v posledních minutách filmu. Protože zde již není živé duše, ani nic k jídlu, vydávají se dál. Putují směrem k vesnici, a během cesty se divák dozvídá více o důstojníkovi – je studovaný, vysokoškolák, učitel matematiky. Ve stavení starosty se Rybak rozhodne starce s jeho ženou vystrašit, má totiž podezření, že kolaboruje s Němci. Poprvé se dotýkáme citlivého tématu filmu – zda je lepší zemřít, nebo přežít, za cenu ztráty vlastní hrdosti a identity. Nakonec starcům vojáci pouze odnesou ovci. Snaží se vrátit k táboru partyzánské skupiny, avšak Rybak nesoucí ovci sejde z cesty, a Boris v horečkách mu není schopen poradit. Do toho je opět napadnou Němci, a postřelí Borise na noze. Boris Sotnikov se chce zastřelit, aby se nedostal Němcům do rukou živý, ale nedokáže zmáčknout spoušť, a Rybak mu v tom zabrání. Velmi silně zpracovaná scéna, umocněná kontrasty krve a partyzánské – sešívané tmavé uniformy, s bělostným sněhem. Detaily, záběry na Borisovy oči – divák chápe, proč si chtěl vzít život, a vidí, jak toho není schopen. Když se konečně zbaví Němců (jednoho zabili, což je důležité v závěru filmu), odpočívají v lesíku – zde divák opět vidí nádherné záběry, slunce, ojíněné větve stromů. Rybak Borisovi velmi pomáhá, je pro něj důležité, aby Boris přežil – důležitější, než úkol donést jídlo ostatním partyzánům. Navrhuje, že Borise ukryje do nejbližšího stavení, kde mu ošetří nohu, a ke skupině se vrátí sám. V nejbližším stavení nacházejí vojáci nejdříve pouze děti – přichází jejich matka, která se bojí partyzány u sebe nechat. Při pohledu na zranění se uvolí, že ho pomůže ošetřit – než s tím však začne, spatří Boris (ležící na kavalci u okna), že se blíží němečtí vojáci. I přesto že se narychlo schovají, jsou samozřejmě objeveni, a i s matkou odvlečeni do zajetí. Od této chvíle je film již velmi vypjatý, a až do konce neztrácí dramatická linie sílu, naopak strmě graduje. V německém táboře jsou vyslýcháni Rusem – kolaborantem, a pak vhozeni do sklepa, kde čekají na popravu. Postava ruského kolaboranta, který vyslýchá své krajany, je velmi dobře vybrána – herec má vskutku zlé rysy v obličeji, čehož režie hojně využívá v detailních záběrech – v kontrastu k dobrotivé tváři, a takřka svatému pohledu důstojníka Borise. Boris nevyzradí ani svoje jméno, a je za to mučen, a jeho stav je stále bídnější. (Záběry mučení nejsou přehnaně konkrétní). Rybak zradí – bojí se mučení. Ve sklepení pak Boris s Rybakem diskutují o hlavním tématu filmu – zda je důležitější přežít za každou cenu, nebo zemřít se ctí. Rybak chce hlavně přežít. Poté co, je do sklepení vhozena také žena, stařec – starosta (od kterého sehnali ovci) a mladá dívka - židovka, která odmítá vyzradit, kdo ji skrýval, se divák dozvídá, že kolaborant, který vyslýchá krajany, je také vysokoškolák – žena jej totiž zná. Je dokonce možné, že je to bývalý spolužák důstojníka Borise Sotnikova. Díky těmto informacím, dostává předchozí scéna, ve které kolaborant Borise vyslýchal, další rozměry, nutící diváka k zamýšlení se nad problémem. Jak je možné, že někdo zradí a jiný se radši nechá zmrzačit, než aby řekl byť jediné slovo? Co je zač člověk, který popře svou krev, svou vlast a svou rodinu, jen aby si zajistil teplé místečko mezi okupanty, kteří ho stejně nikdy nepřijmou mezi sebe ... Po krušné noci, se Boris ráno rozhodne učinit prohlášení, kdy veškerou vinu bere na sebe, a tím ostatní (nebo alespoň nebohou matku od dětí, která skutečně vůbec nic neudělala) zachránit před oprátkou. Zdá se, že je to zbytečné. Kolaborující Rus jej sice vyslechne, snaží se ho však slovně ponížit, přesto z Borisova pohledu divák cítí nezlomnou hrdost. Cestou k oprátce Rybak – jako již několikrát předtím – přemýšlí, jak by si zachránil krk. Všichni jsou popraveni, a popravu nuceně sledují obyvatelé vesnice – Boris Sotnikov je hrdý, že může být příkladem smutně přihlížejícímu chlapci (detaily pohledů Borise a chlapce, kterak se Boris snaží povzbudivě usmát, atp.) – Boris umírá hrdě. Rybak se bojí, zradí, a přežívá. Nyní již film graduje, neobsahuje mnoho dialogů, v podstatě pouze sledujeme Rybakovo svědomí, umocněné použitým zvukem (vysoké, neúprosné tóny atp.). Rybak šílí, lidé na něj pokřikují zrádče, pokouší se sám oběsit na latríně, a nakonec se rozhoduje pro útěk – který, jak jsme již několikrát viděli – je nemožný, a zákonitě musí po pár metrech končit zásahem z Němcova kulometu do zad. To však již divák nevidí. Mohlo by se zdát, že Boris Sotnikov je v celém filmu jasně nejpozitivnější postava, a Kolja Rybak je „srab“. Avšak Rybakova postava má ke svému jednání celou dobu pouze motiv zachování života, není schopen přemýšlet v širších souvislostech (proto raději zůstane s nemocným Sotnikovem, než aby se zachoval jako voják a snažil se pomoci celé skupině partyzánu). Pokud se divák podívá do svého svědomí, troufám si říci, že skoro každý z nás by jednal stejně. Je jen velmi málo tak morálně silných lidí jako Boris, naopak Rybak je zde postavou, která je divákovi nejvíce blízká. Samozřejmě se někteří mohou identifikovat také s kolaboranty. V tomto rozložení postav vidím jeden z největších kladů scénáře, dle mého názoru je to příkladně vybudované drama – při sledování filmu totiž v divákovi dochází k zamyšlení se nad těmito tématy: souboj vyšší ideje a vrozeného pudu sebezáchovy. Zemřít se ctí, nebo zůstat žít, ale za jakou cenu? V tomto filmu je vše podřízeno základnímu poselství, souboji mravního principu, cti, hrdosti a ochromujícího pudového strachu. Zemřít za ideu. K takovému postoji je ze všech tvorů motivován pouze člověk. Silný lidský příběh, kdy vlastní obětování přináší možnost vzkříšení v duchovním smyslu. Zařazení filmu Vzestup a tvorby Larisy Šepiťkové do širšího kontextu ruské kinematografie 60. – 80.let V SSSR byl v letech 1964 – () (méně) (více)